Beagle magazin
Vyčmuchané články
21.12.2014 Hvězda

Tak jsme se opět setkali ve Hvězdě. Sešlo se nás opět hojně, všichni přinesli nějaké dobrůtky a pěkně jsme se namlsali. Samozřejmě nechyběl starej pardál Lysien, Meggi, Grétka a Oli, pak pár mladších jako je Kettynka, Ella, Rasty a Bessy, no a pár téměř nových kousků, třeba Kira, Flop, Kerby, Gypsy, Enzo a další a další. Vánoční setkání bylo již desáté, tak na některých (na mně ne), byl vidět i šedivý chlup. Mikýsek byl třeba celej šedivej. No už se nemůžu dočkat, až zase budu vybalovat kostičky důkladně zabalené do nesmyslného papíru pod stromečkem. Všem přeji hodně bašty a teplej gaučík o celý příští rok.

Textík: Terrinka
Foto: Radek
7.12.2014 Na Kost a kostičky

Když přišlo pozvání vyrazit s bígly na kost, byl jsem ve vteřině rozhodnutý. Jedu! Bylo mi šumák, jestli bude kost morková, telecí nebo hovězí. Hlavně když na ní bude dost masa pro nás všechny. Ještě za šera jsme s Lýsou nadšeně vyskočili. Já z pelechu, Lýsa se vyhrabal z postele. Panička už měla nachystané svačiny. Že nás to netrklo! Jede se na kost a vlečeme tlumok plný sendvičů. Nacpali jsme se se Šárkou a Lenkou do auta a vyrazili. Šárka na znamení toho, že se jedná o událost mimořádného významu, dokonce včas odjistila ruční brzdu. Mapu s bráchou v kufru nemáme, a tak jsme cestu jako obvykle nechali na řidičce. Informace, že po sto metrech máme odbočit doleva a potom po pěti kilometrech pokračovat po silnici druhé třídy, nás příjemně uspávaly. A najednou jsme tam byli. Na druhém nejvýznamnějším středověkém hradu naší vlasti. Pevném a nedobytném jako kost. Založil ho ve čtrnáctém století hrabě Beneš z Vartenberka a do zakládací listiny se podškrábnul latinským přízviskem Benesius de Costy. Ocitli jsme se na Kosti. Naše mírné zklamání okamžitě rozptýlila krása stavby. A to jsme ještě netušili, že nás čeká procházka mimořádně podmanivou krajinou Českého ráje. Shora od hradeb na nás mávali Kerby a Gipsy. Okamžitě jsme si bouřlivě padli do náruče. To bylo vrčení. Rozverně jsme se odbíhali napájet z blízkého splávku a svorně mlsali sušenky, které napekli Bára s Pavlem. Křehoučké jako vánek. Se třemi příchutěmi. Játrovou, sýrovou a zeleninovou. Najednou jsem byl rád, že panička přichystala svačinu. Moje chuťové pohárky tušily, že hodům ještě není konec. To už z auta vystupoval Jarda s bíglími dámami Šmajlou, Korálkou a Bárou. Jsme komplet, víc nás dnes nedorazí. Všichni pilně chystají Vánoce. Jejich škoda. Z Podkosti (to místo se tak opravdu jmenuje. Ve zdejším kouzelném kraji jsou jména jako z pohádek Nepřívěc, Humprecht, Rytířova Lhota, Drštěkryje, Zajakury, Hubojedy...) jsme vyrazili neohroženě Naučnou stezkou Údolí Plakánek. Cesta vedla mezi poli a opuštěnými jabloňovými sady. Před jedním jsme narazili na ceduli, na níž bylo napsáno Mrkev 1 km. Vyběhli jsme a čichali a čichali, ale žádnou karotku jsme neobjevili. Pročenichali jsme se do nádherné vesnice Vesec u Sobotky. Kdo ji nezná, jeďte okamžitě. Je tady krásně jistě v každém ročním období. Rozkošná malá osada s návsí plnou historických roubenek. Měli jsme trochu problém s paničkou, protože si všechnu tu krásu chtěla osahat a důkladně prohlédnout. Neustále vykřikovala, že Vánoce tady, nebo Velikonoce, ách, to musí být krása. Odlákali jsme ji na housku se šunkou. Stezka pokračovala kolem koňské ohrady a tady se rozněžnila naše děvčata. Když holky konečně poplácaly všechny ochotné koňské hřbety, šlapaly jsme dál údolím Veseckého potoka až ke starému skalnímu mlýnu. Tak romantická údolí jsem zatím potkal jen na Kokořínsku. Všude kolem se tyčily jako obři vysokánské skály. Jejich průrvy otevíraly svoje vlkodaví mordy a lákaly mě dovnitř. Panička se při té představě upřímně vyděsila. Vzpomněla si na nebohého ovčáka, který nedávno do podobné skalní pasti spadl. Ani partě odhodlaných hasičů se ho nepodařilo vyprostit. Jen jednou jsem neodolal. Fotili jsme se s Kerbym, Lýsou a Gipsy nahoře u skal před podivnými skalními malbami a já si je nestačil pořádně prohlédnout. Všichni už šlapali dál na Střehom, kde jsme se hodlali občerstvit v roubené hospodě. Zastavili jsme u křišťálové studánky. Panička rozhodla, že mě potřebuje zvěčnit s vílou, která studánku hlídá. Ochotně jsem zapózoval a bleskově vystřelil zpátky do skal. Ještě jsem slyšel, jak Šárka říká: "Ten blbec letí nahoru, rozhodně ho nevolejte. Musí se vracet pomalu a opatrně." Hospoda ve Střehomi byla zavřená. Za vesnicí se otevřelo mezi skalami údolí s tak krásným jezerem, že už ani největší cynici v našich řadách nepochybovali, že se nacházíme v kraji víl, skřítků a vlkodlaků. To byl téměř konec dnešního putování. Kdyby se páníčci nerozhodli, že cestou domů poobědváme ve Středověké krčmě v Dětenicích. Aby prý došlo na slíbené kosti. Nějak nám zapomněli říct, že tam právě řádí tlupa pekelníků. Mikuláše jsme neviděli. Zato jsme si užili spoustu sirného čmoudu, plamenů, pekelné středověké muziky a dětského výskání. Když smečka čertů se stříbrnými obličeji hudrovala u našeho stolu: "Pusťte ty bestie!", my s Lýsou jsme samozřejmě štěkali jak diví. Gipsy se tulila paničce v náručí. Ty démoni neměli ani tušení, že pod stolem chrní pekelný pes Kerberos, co má sedmdesát v kohoutku a je černý jak uhel. Jeho panička Bára tvrdila, že když Kerbyho vzbudí, ten půjde rovnou do kuchyně. Já jsem přesvědčen, že by čertům natrhnul pytle. Pojedli jsme svorně flákoty pečené na ohni, grilované ovoce a kukuřici a přilamovali křupavý domácí pecínek chleba. Šárka se nad svým pstruhem málem rozplynula blahem. Spláchli jsme to výtečným dětenickým pivem, ovocnou šťávou a Kerby kýblem vody. Venku všichni obdrželi pochvalu za statečnost. Naše strašení čertů bylo symbolické, v krčmě panovala tma jako v pytli, kterou občas rozčísnul jen svit voskovic a byli jsme schopni ke svému stolu prokráčet temným sálem plným kouře a nezřízeného vřískotu. Však nám za to středověká krasavice přinesla opravdové kosti. Máme teď kvalifikaci pekelných canisterapeutů.

Textík: Enzo
Foto: Kerby a Gypsy
23.11.2014 Schůze za pochodu

Do pokoje proniklo první ranní světlo, vzápětí přišel páníček budit mladší paničku. Sledovala jsem ho, co blbne. Panička přece vstává až k obědu... Nedalo mi to a bedlivě pozorovala scénu, která probíhala. Po několikaminutovém přemlouvání ji dostal z postele a chvíli na to už mě cpou do auta. Něco bylo jinak. Co - na to jsem přišla hned, jak mě po hodince velmi-kvalitní-a-ohleduplné-jízdě pustili z té plechové krabice ven a mě přivítala předsedovic s Mikýskem. Dneska zase (konečně) uvidím své kamarády! Když během chvilky dorazil zbytek party, vyrazili jsme na již očekávaný výlet. Jak se dalo předpokládat, šli jsme z kopečka do kopečka a pak zase do kopečka. Všechno očividně zůstává při starém. Na vrcholu na nás čekala rozhledna, ale jelikož tam naše parta již jednou byla, směle jsme pokračovali po cestě dál. Potkali jsme jednoho milého pána, který sám má doma dva bíglíky a hned nám je ukázal. Všechny nás podrbal za ušima a pak jsme pokračovali směr hospoda, kde jsme se parádně nadlábli. Zima nezima, výlet jsme si všichni užili a těšíme se na další. Pac a pusu, Meggi.

Textík: Meggi
Foto: Radek
9.11.2014 Pokličky

Není nic lepšího, než vyrazit při neděli s kamarády bíglíky na výlet. Už jsem s nimi dlouho nikde nebyl, a tak jsem se móc těšil. Jen ta cesta byla nějak daleká. To nás ještě páníček vyvezl vyhlídkovou cestou přes hlavní město. Vše jsem statečně vydržel, ale ouha, když jsme dorazili na místo srazu, nikde nikdo. Barča přeci psala, že se jde na Pokličky, támhle je cedule – Pokličky doprava! Vylezli jsme dlouhé dřevěné schody a vydali se lesem. Očuchával jsem, co se dalo, ale stopu ne a ne najít. To už panička telefonovala, komu se dalo, jen abychom výletníky našli. Když jsme měli v tlapkách dobré dva kilometry zjistili jsme, že jsme úplně na opačné straně. Naštěstí nás Barča nasměrovala, všichni na nás počkali, a tak jsme mohli být zase všichni pohromadě. Enzoušek, Ellča, Gypsinka a jejich paničky čekaly v lese, Kerbík s Pavlem pak zjišťovali, kdy že se v Jestřebicích otevírá restaurace. Paničky i páníci se trošku občerstvili (my dostali jen vodu do misek) a hurá za dalším dobrodružstvím. Turistická značka ukazovala „Jestřebické pokličky“, tam prý se musíme vyfotit! To vám byla legrace, ti naši dvounožci šli jako my NA ČTYŘI a drápali se na ty místní přírodní zajímavosti. Naštěstí se nikomu nic nestalo a pořídili jsme krásné fotografie. Pak už jen zbývala cesta zpět k autům. Čenichy jsme měli stále u země, všude spousta zvířecích stop. Škoda, že se mi nepodařilo za nějakou vyběhnout. To Enzo měl větší štěstí, proběhl se za pěknou srnečkou. Tak snad příště… Mějte se všichni moc krásně a zase někdy pac a pusu. Flopík

Textík: Flop
Foto: Sem tam někdo
26.10.2014 Řevnickým lesem

Už jsem ani nedoufal. Domníval jsem se, že mě vyškrtli a zatratili. Přece jen nemám flekatý kožich a prut nosím majestátně v prodloužení zad. Nikoliv jako vykřičník trčící kolmo k nebi. Potom jsem se ale dovtípil, že přede mnou rodina bíglí výlety tají. Většinou jsme měli v létě jinou zábavu, nebo Šárka rozhodla, že budeme lenošit. Na tenhle výlet nás ale vzít musí. Pořádá ho Lenka a jede se do Řevnického lesa. Když jsme svištěli přes Dobřichovice kolem Berounky, panička začala brblat, že kopce kolem řeky začínají nebezpečně šphat do výše. Lenka ovšem měla všechno dokonale promyšlené. Část převýšení na sraz v Řevnicích jsme ještě nastoupali autem. Jakmile jsem se vyřítil z vozu, hnal jsem se do houští hodit bobek. Potom už nastal čas přivítat se s kamarády. Endy, Ella i Grétka s Olí mi nadšeně padli kolem krku. Kerby, který je jen o chlup mladší než já, a v kohoutku má asi o tři centimetry a dva milimetry navrch, visel na kšírkách a trochu žárlivě to sledoval. Tak jsem mu schválně před čumákem začal s Lýsou provádět naše drsné bratrovražedné boje. Bratrovražedné jsou jen naoko, takové divadlo pro náhodné kolemjdoucí. Ve skutečnosti se s bráchou zbožňujeme a nedáme na sebe dopustit. Máme nacvičené hmaty a obraty. Silák Kerby s půvabnou éterickou sestřičkou Gypsy po boku jen užasle přihlížel. Nevěděl, jestli se může připojit. Páníčci rozhodli za nás. Vyrážíme. V lese se jako vždycky ukázalo, že Lenka skvěle ovládá mistrovství ženské diplomacie. Vedení výpravy a orientaci v terénu vmžiku přehodila na Pepu s Andrejem. Namísto na Babku jsme nejdřív pod vedením chlapů vyrazili k jezírku. Příroda je tu krásná a hvozdy hluboké. Skotačili jsme právě bezstarostně na volno, když přišlo první překvapení. Pepa nám připravil safari. Málem. "Vidíte? Jde tam nějaký velký tmavý pes." Ozval se. Všichni jsme se ohlédli, jestli je to Kerby, když v tom Pepa pokračoval: " A druhý a třetí a další....! Nehýbejte se." Páníčka vytuhla. V tu chvíli si uvědomila, že právě v Řevnickém lese na jaře zle zřídili divočáci našeho buldočího souseda Cida. Okamžitě si nás všechny lapli na řemínka a zahájili jsme v tichosti ústup zpět směrem z kopce. Jediný, kdo nic nechápal, byl Lýsa. Posadil se a začal hlasitě protestovat, že když už se vyškrábal téměř k vodě, tak to teď přece nevzdá. Panička byla zoufalá. Skupina se jí kvapem vzdalovala a divočáci mohli vyrazit každou chvíli odkudkoliv. Alespoň tak to viděla. Čapla uraženého Lysiena za obojek a postrkovala před sebou směrem dolů do bezpečí. Když nás dohnali, docela se mi ulevilo. Abychom si obalili nervy a přestali se klepat, za chvíli byla vyhlášena oblíbená část výletů, svačina. Ukázalo se, že nejlepší loudící výraz ovládám já a Fabiánkovic piraně Grétka a Olí. Po cestě jsme rozebírali, kolik miminek a štěňat se za devět let už bíglím výletníkům narodilo a kde v nejbližší době přibudou. Naše panička a Ellinčina Eva navrhovali přejmenovat sdružení na klub babiček a vnoučat. CBV. Nahoře na Babce jsme se pokochali krásným výhledem. Na skále se nám podařilo pořídit parádní skupinovou fotografii, aniž se kdokoliv z nás zřítil a Grétka uvázaná ke stromu uškrtila. Možná ten snímek navzdory nebezpečí vypadá tak pohodově díky tomu, že po dobrodružství s divočáky nás už nemohlo nic jen tak rozhodit. Vydařený výlet do tajemných řevnických hvozdů jsme zakončili obědem v pivovaru v Letech. Jak už jsem řekl, Lenka nic neponechala náhodě. P.S.: Zvlášť velkého hubana posílám Terrinkovic Haničce, která se v sobotu překulila už do druhého roku výletnického života. Pac a hubu. Enzo

Textík: Enzo
Foto: Sem tam někdo
3.-5.10.2014 Podzimní Víkendovka

Tak je to za námi. Jediná víkendovka letošního roku se celkem vyvedla. Počasí bylo opravdu nádherné a jako vždy se sešla dobrá parta. Jako první dorazila Meggi, která prý od rána seděla poblíž v hospodě...no znáte ji. V závěsu přijela Vlčí smečka vedená Kačenkou. Pak za bouřlivého pískání a vískání přijeli raubířáci s Cirdou. Jarda si dal trošičku načas a svojí smečku přivezl až za tmy. Večer jsme popili, pobavili se, naplánovali výlet do deseti kilometrů a šli do hajan. Ráno jsme posnídali, počkali, až Jardovi otevřou auto (neptejte se) a vyrazili. Hned od domku jsme mazali zkratkou, ta byla perfektní. Pak nás chtěl Roman přesvědčit o místní znalosti a neomylně jsme se dostali na druhou zkratku. Ta byla o něco delší a samozřejmě zcela nepohodlná. Tam nás opustily děti. Teda jako i s maminkou se vrátily do tábora. V tom už na nás mával Pavel s Kerby a Gypsy z protějšího kopce. Zavolali jsme si a vysvětlili, že když půjde po cestě a né za námi, jistě nás rychle dožene. A také tak bylo. Když jsme zdolali kopeček na rozcvičku, sešli jsme trošičku do údolí k Šerlišsému Mlýnu, kde nás čekala kofča, pívečko a domácí borůvkové koláčky. Opojeni a napojeni jsme se dali stoupat na vrchol. Ačkoliv jsme stále čekali kopec, najednou koukáme a jsme na vrcholu Šerlich. Pak už jen kousíček po hranici k Masarykově chatě. Tam jsem zaslechl dohady, jestli ta socha je Masaryk, nebo Lenin...nuže snad si to chlapci vysvětlili. Tam padly další piva a polévky. Odtud jsme již oslabeni o Jardu a Pavla, pokračovali v naplánované desetikilometrové tůře na Velkou Deštnou. Roman nám cestou vyprávěl o nádherné rozhledně a úžasném výhledu, který tam bude. Nebyl. Ani nám to nevadilo, protože stromky kolem byly tak malé, že jsme stejně dobře viděli. Pak jsme již jen klesali a klesali. Když jsme došli domů, byli jsme všichni tak fit, že jsme mazali do hospody, kde jsme se řádně odměnili. Kerby usoudil, že ještě Pavla protáhne po Deštné, aby se taky trochu vyvětral. Co vám budu povídat. Krásný výlet 20km s převýšením necelých 500m stál za to a jistě se všichni těšíme na další společné chvíle strávená v pohorkách.

Textík:Terrinka
Foto: Mikýsek
13.9.2014 Špičák

Už týden před plánovaným výletem na Špičák jsem si doma dělala legraci, že snad půjdeme sami. A protože Pavel musel bohužel v sobotu do práce, přišli jsme i o poslední parťáky, kteří chtěli s námi zdolat středočeský Špičák. Ale protože naděje umírá poslední, vydali jsme se přeci jen před desátou na rakovnické vlakové nádraží - co kdyby přeci jen nějaký ten bíglík dorazil. Nedorazil. A protože počasí se tvářilo přívětivě, neváhali jsme a nastoupili do dosti nacpaného vlaku (v Berouně se konaly keramické trhy). Po pár minutách jsme vystoupili na vlakovém nádražíčku v Lašovicích, děti vytáhli z batohu sváču a vyrazili jsme vzhůru po modré. Neušli jsme však ani 500 metrů a muselo se do batohu znovu, tentokrát však pro látkovou tašku. Kdo by to byl čekal. Všude kolem lesní cesty rosly houby - přesněji řečeno převážně babky a to nádherně zdravé a tvrdé. Po nějaké chvíli jsme měli půl tašky a zakázali jsme si další babky sbírat. Cestou jsme již nasbírané babky pravidelně doplňovali jedním hnědáčkem za druhým, a o kus dál zase hříbky pravými. Jak jsme tak šli a taška těžkla, rozhodli jsme se alternativně upravit trasu. Namísto abychom od místa společné fotečky, tj. od příjemného posezení na rozcestí, šli zpět do Rakovníka po červené, zkrátili jsme si cestu skrz les a namířili jsme si to na chatu do Lužné a cestou samozřejmě sbírali dál, neboť tam je náš houbařský revír. Než jsme se nadáli, byli jsme na chatě. To babička s dědou koukali, když se z lesa ozvalo výskání a po něm jsme se u chaty z lesní cestičky vyloupli my. A navíc s plnou taškou. Děda odvezl Martina do Rakovníka na nádraží pro auto, abychom nemuseli jít pěšky dalších 5 km. Prý skoro 9 km dětem stačí (a i přesto, že sotva jsme přišli na chatu, vrhli se na skluzavku a řádili na ní spolu jako dva divoši). Škoda, že nikdo z bíglíků i nebíglíků nemohl dorazit a užít si příjemnou lesní vycházku spojenou s houbařením, obzvláště, když sluníčko nám celý den krásně svítilo a i přes nepříznivou předpověď počasí nespadla ani kapička. Tak snad na příštím výletě.

Textík:Ciri
Foto: Ciri
30.8.2014 Proti proudu

Textík:Meggi
Foto: Radek
16.8.2014 Desítka

Sešli jsme se u nás v hojném počtu, přijel i kamarád z dětských let Monty. Když jsme se všichni přivítali, vyrazili jsme do lesa a jak jinak, než z kopečka dolů. Šli jsme lesem, po cestičkách, sluníčko nám svítilo:). Pak jsme si dali rychlé občerstvení před hospůdkou a ani nikomu nevadilo, že ji zapoměli otevřít. Vydali jsme se opět do lesa. Cestou na nás spadlo pár kapek, ale to nás samozřejmě nemohlo rozhodit, protože nejsme žádní Mikýskové (vořezávátka). Houbařským tempem jsme došli k další hospodě, tam nás již pozvali dovnitř a my si dali něco malého na zub. Domů už to byl jen kousek a tak jsme tam byli co by štěk. No a začal se rozdělávat ohýnek, opékat masíčko...to mě napadá, že jsem žádný maso neměla!!!! Pilo se také kafíčko, nějáký ten alkoholíček a bylo veselo.

Textík:Terrinka
Foto: Radek
12.8.2014 Krajinou Rudolfa II.

Po delší době nás panička opět začala balit a nakládat do auta. S Ashley jsme si říkaly, že doufáme, že nejedeme navštívit paní veterinářku. To napětí tam bylo, ale pak začala balit i dobroty a láhev s vodou a my se zase uklidnily?))Jelo se totiž na výlet. Po té co panička otevřela kufr, jsme zaslechly bíglí štěkot. Jupííí, jdeme procházkovat s výletníky. My všichni pejskové jsme se pěkně očuchali a páníčci pozdravili a vyrazilo se do lesa. Procházka byla moc příjemná, akorát dlouhá, jenom to vedro mohlo být menší. Všichni páníčci nám pravidelně dali loknout té čerstvé vodičky, takže se pochodovalo jedna radost. Pár psích kámošů se i smočilo, obzvlášť Kerby vzal lesní kúru poctivě. Prvně se naložil v bahenní lázni a pak se přišel vykoupat do zeleného ráje:-D. Každý si procházku užil po svém. I Kettynka procvičila svoje zadní nožky a trošku si zaplavala. Pak už následovalo společné focení u pomníku Karla IV. a pokračovalo se lesem zase dál. My pejsci jsme se proběhli znamenitě, páníčci probrali, co potřebovali a už se vycházelo z lesa do hospůdky. Výlet se moooooc vydařil a my s Ashley se těšíme zase někdy. S pozdravem Káťa, Radek , Honzík, Ashley a já Amynka

Textík:Amy
Foto:Každý trošku
19.7.2014 Okolo Rybníků

Další sobotní ráno, mám v nohách spoustu kilometrů z minulého týdne ze Šumavy a paničky se zbláznily. Už zase mě tahají z pelíšku, sotva sem do něj včera po provýletněném týdnu spokojeně zalehla. Doma je doma. Ale co bych to byla za výletníka, kdyby mě to nechalo chladnou, vstávám, něco se budě dít, balí se batůžek, chystá se svačinka. Čichám kamarády a už stepuju radostně u dvěří. Honem do auta, jedeme, známá zatáčka, hmm, zvláštní, vždyť jedeme na mou oblíbenou chatičku, tak proč takový tyátr takhle z rána. Hurá, čuch mě nezklamal, opravdu se bude něco dít, výlet, už příjíždí kamarádi. Kerby s Gypsinkou, Cirinka a vzápětí Flopík, nejdřív jim ukážu zahradu, proběhnem se, pozdravíme a vzápětí vyrážíme na výlet. Sluníčko svítí na všechny strany, Kerby si užívá každou louži i rybník, je ve svém živlu a my ostatní z dostatečně vzdálenosti přihlížíme. Ten se má, takhle skákat, ale taky bychom mu vytřeli zrak, třeba se zajíčky, tak třeba jindy... Výlet utíká, čucháme, nasáváme letní den, páníci zakotví i v nedaleké restauraci a my odpočíváme a nabíráme síly na cestu zpět. Při té se ještě vykoupe i většina z nás, uděláme společnou fotku, pozveme kamarády na meruňkovou dobrotu a pak zase všichni do svých pelíšků. Děkujeme za účast, přátelé. Tak zase příště, Haf. Ella

Textík:
Foto: Lucka
5.7.2014 Koněprusy, Kobyla, Kotýz

Je sobota ráno, klidně si spím na svém gaučíku, když najednou přijde panička, začne hledat batoh a připravovat svačinku. Jedním očkem vidím, jak napouští vodu do lahví a do batohu přidává i moji misku. Že by se něco dělo? Přichází páník, dává mi kšírky. Už je to jasné, jedeme na výlet!!! Moc se mi sice nechce do auta, chvíli mě musí přemlouvat, ale nakonec přeci jen vyjíždíme. Že jedeme do Koněprus, to sice hned nevím, vždyť jsme tam před pár dny byli, ale jakmile zastavujeme na parkovišti, je mi vše jasné. Kámoši bíglíci už čekají, hurá… Je tu Cirinka, Endy s Kerbíkem a Gypsinkou, Ella i Kira a veliké překvapení na konec, Kettynka s Olčou. Všichni mají radost, že je po delší době zase vidí. Se všemi se přivítám a nevím, proč mi páník při vítání s Endíkem a Kerbíkem říká, že mám být hodný??? Vyrážíme, nejdříve po měkké louce, můj čumáček dráždí vůně lesa, nejraději bych se rozeběhl, ale panička mě drží pevně. Procházíme dlouhým černým tunelem, Kerbík není vůbec vidět a najednou jsme mezi skalami. Prý se tomu říká lom na Kobyle, vesele si vše očmuchávám. Ostatní pomáhají hledat Martinovi kešku a odvážný Pepa se šplhá do Chlupáčovy sluje. Endy tam za ním nemůže a je z toho nešťastný, nechce ani pamlsky od mojí paničky. Raději se vracíme zpátky a jdeme do lomů na Zlatém koni. Naši páníčci stále něco hledají, zvedají kamínky, prohlíží je, Lucka má dokonce kladivo a ty kameny rozbíjí. Nevím, ale zajímavější je určitě malý Martínek, než se stačil vzpamatovat, Endy mu zbaštil toustík ke svačině. Pokračujeme dál, vystoupáme k vyhlídce a fotíme se. My pejsi dostáváme vodu do misek a naši dvounožci mají takovou hnědou vodu v kelímcích, voňavé párky v rohlících a Maruška s Martínkem zmrzlinu v kornoutcích. Já bych vyrazil hned, ani na chvilku si nesednu, všechno musím prozkoumat, očuchat a zanechat zprávu zvednutím nožky. Konečně pokračujeme dál, přicházíme na vysoké skály, všichni se jdou podívat na další díru, prý Aksamitovu bránu. Všichni ležíme nebo sedíme v trávě, na mě moc velký klid, tak vyzkouším Endíka, vrčím a štěkám. Páníkovi se to nelíbí, a tak jich schytám pár přes čumák. Raději jdeme dál, nevím, proč se ti moji zlobí. Začíná být horko a všichni už jsme unavení. Ještě zastavení u Jelínkova mostu (další dvě díry v zemi) a už rychle do stínu v lese a k autům. Nevím, co se děje, ale kamarádi bíglíci jedou ještě k nám, očuchávají a očůrávají mojí zahradu, to zas bude práce vše zpátky označkovat. Už toho mám dost, musím si dáchnout, nedojdu ani na gaučík a usnu hned pod stolem. Pak si dám večeři a konečně se doplácám na svoje oblíbené místečko. Kamarádi, bylo mi s vámi fajn, i když se občas peru (ani vlastně nevím proč) mám vás všechny rád. Pac a pusu Flopík

Textík: Flop
Foto: Pepa, Lucka
21.6.2014 Jablonné v Podještědí
Textík:
Foto:
7.6.2014 Velká Buková

Už v pátek večer nám bylo jasné, že nás zase čeká nějaká psina. Panička pobýhala po bytě a dávala spoustu věcí do výletního batůžku. V sobotu ráno jsme byli naloženi do auta, byli jsme trochu zmateni, protože páník zůstal doma. Po chvilce jsem zastavili, abychom nabrali strejdu Endika - to bylo radosti. Pak už jsme byli na cestě, nejdříve po dálnici, ale pak krásnými lesy. Na parkovišti už na nás čekala Cirinka s páníkem a předseda s Terynkou dorazili v minutce. V tomto malém počtu jsem si vydali na cestu...nejdřív, hodně z kopce, dokonce i kolem potoka (Kerby byl moc rád), ale pak začala cesta stoupat, a stoupat. Panička s babickou funěli, ale snažili se. Ja jsem je alespoň povzbuzovala štěkotem. Naštěstí byla po nějaké chvily malá odbocka na vyhlídku, kde nám Martin ukázal unikátní kešku s lega. Pak už se šlapalo hlavně do kopce. Z reči lidi jsem pochopila, že mířime na nějakou rozhlednu. Po delším výstupu páníci objevili fungujici veřejný kohoutek a tak se rozhodli nas, chudáčky, pejsky namočit. Můžu říci, že mně se to vůbec nelibylo a ostatním určitě taky ne. Takto "občerstevní" jsem pokračovali velmi hezkou vesničkou až k oné rozhledně, kde na nás čekalo ůůůůůůžasné překvapení. Pája s Haničkou a Mikýskem a Maruška!!!!! A zase bylo spousta radosti. Cesta od rozdledny vedla skoro pořád z kopce, ale poněkud náročnějším terénem. Pavla s Haničkou byly moc statečné a zvládaly průjezd divočinou na 1. V lese se můj brácha Kerby opět předvedl...našel hluboké bahno a s roskoší se v něm celej vyválel - FUJ! Nikdo se s ním pak nechtěl kamarádit. Naštěstí jsme pod kopcem zjistili, že cesta vede dál podél řičky, takže bylo dost přiležitosti na Kerbyho vodní hrátky = očištění od bahna, z čehož měli všichni přítomni velkou radost, Chvilku jsme tlapkali až jsme došli na velmi hezoučké místečko kemp Kolečko. Idealní občerstvovací stanice pro páníky. Velmi milá obsluha a vychlazená malinovka páníky osvěžili. I Hanička se měla občerstvit, ale asi byla tak nadšená, že se chudinka nemohla soustředit a moc toho nezpapala. K autům to bylo z Kolečka jen "kousek", tedy vzdálenost asi ano, ale jaksi do kopce....už mě pálily nožičky a chtěla jsem si lehnout a tak jsem uvítala, že mě panička nacpala do chladícího auta. Už jsem skoro spala, ale stačila jsem si všimnout, že jsme zastavil, po cestě, na místě, které vonělo po kravičkách a telátkach. Slyšela jsem, jak si panička s babičkou chválí nějaké mléko, ale mně už to bylo jedno. Zavřela se mi očka a já spala a spala. Pac a pusu Gypsy

Textík: Gypsy
Foto: Radek
24.5.2014 Na Sněžku

Óda na Sněžku.

Vezmu Lenku na Jelenku, řekl Lýsa z rána. Enzo ten se právě vzbudil a kouká jak vrána.

Já jdu raděj na snídani, dám si velkej loupák. Čeká nás dnes řádná štreka a ještě větší stoupák.

Lýsa, Ella, zlaťák Enzo Čekají jen chvilinku. Pak se ženou k parkovišti, jdou oštěkat Cirinku.

A už je tu celá parta, přijel Kerby, Gipsy, Flop. Enzo už zná, co se sluší obejme je, hop a hop.

Vyrážíme rázně, svěže k jedné z nejkrásnějších hor. Kolem vlhko, poprchává, všude voní spousta nor.

Občas jasno, občas bouří, z nebe kapka padá, aspoň si dle předpovědi nespálíme záda.

Šárka jí už na Jelence, není žádný svatoušek, když tu náhle objeví se se svou smečkou Jaroušek.

Tak jsme všichni pohromadě, šlapem svižně vzhůru. My bíglové od Terrinky zvládnem každou túru.

Zpíváme si, soutěžíme, stíháme i svačit. Málokdo nám výletníkům bude dneska stačit.

Kde je zkratka, volá Lýsa docházej nám síly. Kdyby tady byla Terka, už jsme dávno v cíli.

Plahočím se do kopečku, doprovázím bíglí smečku. Nevím, kam až pudu, Enzo už je v čudu.

I když Martin každý víkend hledá s Cirdou kešku, dneska tlupa výletníků navštívila Sněžku.

Textík:Enzo a Lysien
Foto: Martin, Šárka, Lucka
11.5.2014 Skryjský jezírka

Výlet na Skryjská jezírka je pro naši smečku srdcovou záležitostí, neboť před 7 lety to byl náš úplně první bíglí výlet. A před čtyřmi roky jsme si tam užili popovodňový adrenalin s roční Mařenkou v krosně a Radkovi jistě naskočí husí kůže, když zavzpomíná, jak tam Terinku vzala na brodu velká voda a vynořila se až o pěkný kus dál. Letos naštěstí velká voda nehrozila, zato počasí nás ráno dlouho napínalo a vypadalo to na déšť. Ale jelikož jsme všichni poctivě zabalili do batohů pláštěnky, počasí se umoudřilo a místy dokonce vykouklo sluníčko. Jako již tradičně jsme dorazili na místo srazu s notným předstihem a netrpělivě vyhlíželi ostatní. Netrvalo dlouho a Enzo, Lysien a všechna tři děvčata od Hellerů rozšířili řady čekajících. Flopík se Šárkou a Liborem si to z Berouna svým závodnickým tempem přihnali za minutu deset. Hned po nich i Ella s Luckou a mamkou, ačkoli se smskou omlouvaly, že budou mít zpoždění. A neuteklo ani pět minut a už parkoval i Pavel s Barčou a k našemu překvapení přivezli nejen Kerbíka s Gypsynkou ale i Endyho. Tím byla naše skupina kompletní a mohli jsme vyrazit. Někteří čtyřnožci dostali důvěru a dvounožci v družném hovoru a touze spatřit Skryjská jezírka nasadili solidní tempo. Než jsme se nadáli, Skryjská jezírka byla tu, my překonali pár balvanů, trošku bláta a malinko houpací most a již jsme se kochali jezírky. Pesani s radostí okusili chlad místní vody a my chuť našich svačin. Po odpočinutí a společném vyfocení jsme se vydali dál. Zdárně překonali polorozbitý a dosti houpavý mostek. Obzvláště Martin s Ivanou na něj jistě rádi zavzpomínají. A jelikož každý výlet by měl přinést nejen zábavu, ale i nějaké to poučení, dostalo se poučení i nám. A to, že ne vždy tam, kde mostek býval, je i nyní. Ačkoli jsme dopředu věděli, že budeme muset jednou přebrodit, asi by to pro takové zdatné výletníky bylo málo, matka příroda a ti, kdož mají na starost udržování turistických cestiček, nás donutili přebrodit ještě o nějaký ten kilometr dříve, než bylo v plánu. Ukázalo se, že všichni výletníci si zaslouží toto označení a zdárně vodní tok překonali - někdo obut, někdo neobut. Po takovémto ochlazení nožek se to pak šlo jedna báseň a než jsme se nadáli, plánovaný brod byl tu. Pavel předvedl svoji galantnost a přenesl nejen Barču, ale pokud si dobře pamatuji, tak i Lenku. My ostatní jsme zvládli suchou či mokrou nohou, případně botou, a pokračovali dál. Už nás čekalo vyšlápnout jen závěrečný kopeček zpět do Skryj a netrvalo dlouho a byli jsme v cíli. Na občerstvení v místní restauraci jsme si sice moc nepochutnali, kozí dobroty na nás bohužel už také nezbyly, ale ani to nám nemohlo dobrou náladu z výletu pokazit. Už teď se těšíme na trošku náročnější výlet na Sněžku.

Textík: Ciri
Foto: Martin
26.4.2014 Terrrinky vojna

Tak jsme se opět sešli. Tentokrát však ani ne tak za účelem procházky, ale spíš za účelem lekce základního výcviku. Po krátké přednášce se všichni pustili do cvičení a během pěti minut se výletníci překonávali v poslušnosti. Když už byli všichni dostatečně vyčerpáni, vyrazili jsme na prochajdu cestou necestou, až jsme přišli do Záhořan. Tam jsme se odměnili pivečkem a malinovkou a hurá na Radlík. Tam nás přivítala Hanička s maminkou, udělaly nám kafíčko a my si pochutnali na skvělém dortíku od Teríska a na koláčcích od Flopa (Všechno nejlepší k druhým narozeninám Flopíku). Doufám, že dnešní lekce byla pro všechny poučná a zábavná.

Textík:Terrinka
Foto: Mikýsek
13.4.2014 Ke svatému Václavu

Moji milí kamarádi, konečně píši aspoň pár řádku k poslednímu výletu, aby ti co nebyli, záviděli. Když jsem vyrazil v sobotu ráno se samýma babama, měl jsem obavy jestli na výletě nebudu za chlapskou populaci zase sám. Ovšem Andrej a Enzo mě v tom samotného nenechali . Po zdolání výchozího bodu a po občerstvení o které se postarala Barča, jsme opravdu vyrazili na pohodovou procházku. Šlo se lesem a pěkně po rovince. Ovšem pak se na jedné louce uskutečnila soutěž. Kamarádi, byla to společenská hra ,, Poznej psa“. Já bych to nazval ošahávaná. Po krátké přestávce jsme zase vyrazili směrem k cíli. Musím říct, že někteří dvojnožci si tuto cestu zpříjemnili jízdou na kolobrndě za vydatné pomoci své psí smečky. Počasí nám vyšlo a tak tento výlet byl opravdu v duchu klidu a pohodičky. Na závěr jsem vzal své kamarády do své oblíbené restaurace na oběd. Všichni se chovali ukázkově, nikomu nevadilo, že nás bylo tolik. Tak na příštím výletě se těším. Endy.

Textík:Endy
Foto: Kerby a Gypsy
29.3.2014 Brdlavka

Konečně!!!! Proč konečně? Konečně jsme ráno zabalili raneček, nastoupili k Ivě do auta a vyrazili z Prahy, trošku mi chyběla Kira a úplně zmatená jsem byla, když jsme se najednou vrátili zase zpátky do Prahy, ten pán co Ivě pořád napovídal, jak má jet nějak zabloudil. Ale nakonec jsme vše zvládli a úderem desáté jsme byli na místě. Přivítali jsme se a vyrazili. To vám byla krása, všechno vonělo jarem, na krásných loukách jsme si užili volnost a taky bahenní lázeň. To nás posílilo pro výstup na Studený vrch. Tam nás čekala další idylka. Sluníčko krásně hřálo, předseda vytáhl z ranečku buřtíky, všichni si je opekli a užívali si polední siestu. A pak přišla studená sprcha. Hromadné odložení flekáčů a focení. Ještě nedávno to pro mě byla brnkačka, stačí se podívat na fotky z Křivoklátu, Šumavy, Krkonoš, Jetřichovic. Teď sice poslechnu a sedím, ale jakmile to trvá dlouho, protože některé modelky nemohou najít tu správnou polohu, aby na fotce vypadaly co nejlépe, začnu se bát, že mi šlápnou na operovanou nohu a raději uteču. Chápu, že je to Olče líto, zvlášť po tom co Elly panička k ní měla mravokárnou promluvu, že když si pořídí psa, tak se mu má věnovat a cvičit ho. Cesta zpět k autům uběhla rychle, já byla poslušná a snažila se s Ivou Olču rozveselit, ještě jsem šeptla, dnes neobvykle vážnému Endymu, že se na ně těšíme v neděli a počkala s Flopíkem až pro ně přijede páník, což kdyby opravdu přivezl ty kapry. No, nepřivez, nějak špatně lovili, tak jsme mu zamávali a vyrazili také k domovu. Kamarádi, byli chvíle, kdy jsem ztrácela naději, že vás ještě někdy uvidím a jenom touha prožít s vámi zase krásné výlety, víkendovky, lumpárničky a vaše podpora mě zase postavila na nohy. Vím, že nejsem zrovna vzor poslušnosti, ale snažíme se to vylepšit a i proto jsem šťastná členka klubu, ve kterém si členové tak pomáhají a jsou k sobě tolerantní a věřím, že i můj strach brzy odstraníme. Je jaro, nekažme si krásné jarní výlety výroky, které toho druhého mohou mrzet. Vaše neposlušná Kettka.

Textík: Ketty
Foto: Radek
15.3.2014 Hlavačov 

Na našem klubu je nejlepší, že i když bude příští rok slavit deset let trvání, ke spočítání výletů, které v minulosti z nějakých důvodů odpadly, by vám stačily prsty na jedné tlapě. Je to jedna z mála jistot v dnešním bláznivém světě. A to se prosím procházky, hrátky a víkendovky konají pravidelně po celý rok každých čtrnáct dní. Pravidelně. V jakémkoliv počasí. Někdy se nás sejde velká tlupa. Občas jen dva zoufalci se svými páníčky opékají špekáčky na sněhu (Martin, Lenka, Cirinka a Lýsa). Máme štěstí na šikovnou a pilnou předsedkyni Terezku a v poslední době se i nadšenců z řad sboru, kteří jsou ochotni naplánovat výlet, najde víc. Moc jim děkuji. Podíval jsem se díky báječným kamarádům z klubu za ta léta na řadu krásných míst, o kterých jsem neměl ani tušení. Zažil spoustu legrace (na maškarním reji nebo nočních bojovkách), dobrodružství (třeba při brodění peřejí, nebo slaňování pro batoh, ó, to už je dávno) i krásná přátelství. A těch nádherných fenek, co prošlo klubem! Proto jsem oslavu svého pátečního jubilea, shodou okolností právě desátin, protáhnul. Co hezčího jsem si mohl přát k narozeninám, než výletnickou procházku a pískací balónek. Když jsme s Enzem odcházeli z domova, páníček za námi volal, ať na sebe dáme pozor. Budeme procházet kolem Lužné, kde podle Cirdy tradičně o posvícení pečou psa. Doufal jsem, že ve svých deseti letech neskončím na pekáči. Není posvícení a kdoví, jestli ta tradice stále trvá. Možná Cirinka chtěla svému výletu jen přidat na tajemnosti. Od rána drobně, ale hustě pršelo a foukal silný vítr. Lýsa ale prohlásil, že nejsme z cukru a desáté narozeniny má jen jednou za život. Takže vstávat a jedem! V Rakovníku na nádraží už na nás čekala Maruška a Martin a Ciri a Mařenka a Máťa. S velkou radostí jsme kvitovali, že se svými páníky dorazil i Koláčkovic drsňák Flop. Hodný pan průvodčí nás ve vlaku přepočítal, aby věděl, že jsme všichni nastoupili a můžeme vyrazit. Košíky neřešil. Viděl, že nám fakt nesluší. Když jsme vyskákali v Lužné na perón, panovalo stále psí počasí. Husím pochodem jsme vyrazili mezi poli směrem k lesu. Hlavně pryč z Lužné, chápete. Když jsme se konečně schovali před větrem mezi stromy, polevil i déšť. My bíglové jsme ťapali ukázněně na vodítkách, jsme zvyklí. Jen brácha Enzo táhnul jako trouba. Po pár kilometrech už byla Šárka celá usmýkaná a pustila ho. Jak později prohlásila, dostal osm vteřin důvěry. Enzo během nich zmizel jak pára nad hrncem. Já jsem ho okamžitě začal hlasitě z vodítka koučovat. Když jsem štěknul, že páníčci vybalili svačiny, Enzouš se vrátil. Cestou to trochu klouzalo po blátě a tak byla legrace páníčky sledovat. Čtyři nohy mají vážně své výhody. Celou dobu jsme obdivovali Mařenku a Martínka, jak statečně si vedou. Řeknu vám, máme v klubu velmi nadějný dorost. Na konci cesty panička pochvalovala, jaké je Rakovník pěkné město. Jen ta ufonská Rakona ho hyzdí. A živí, podotkla trefně Maruška. Martin a Flopíkova Šárka ukazovali, kam chodili zamlada na cvičák, pardon do školy. Tou dobou už, při troše fantazie, malinko prosvítalo sluníčko. Všichni si pochvalovali, jak jsme si hezky protáhli svaly. Cestou domů jsme se zastavili v Tyrolské hospůdce v Bezděkově. Dostali jsem s Enzem ochutnat telecí řízek a šátečkové koláče s povidly mazané rumem. Nejlepší na světě, jak prohlásila panička. Poctivé domácí je tam peče pan majitel osobně. Oslava desátých narozenin se mi báječně vydařila. A tak přeju klubu, ať se mu daří a ta trachtace příští rok na podzim bude veliká.

Textík: Lysien  
Foto: Ciri 
1.3.2014 Terrinky Pochoďáček 

Když jsem se ráno probudila, páníčkové začali balit obvyklý batoh a bylo jasné, že se bude něco dít. A bylo to tak, čekal nás zase výlet. Tentokrát jsme jeli přímo k předsedům, kde se páníčkové pokochali mrňouskem a za chvíli se šlo na obvyklé seřadiště u Elenky. Tam už čekal zbytek kamarádů. Vydali jsme se na cestu, ale hned první zkracovačka se moc nevydařila a tak jsme se museli kousek vrátit. Cesta příjemně ubíhala a my běhali z kopce a zase do kopce. Když jsme procházeli po krásné louce, najednou se k nám přiřítil nějaký bagrista a začal na páníčky něco řvát ohledně soukromého pozemku a kdesi cosi, ale páníčkové se nenechali rozhodit a byl jim spíše pro srandu. Pak jsme seběhli z kopečka a dostali jsme se ke starému dolu, kde jsme se spořádaně vyfotili. Ještě párkrát nahoru a dolů a už jsme byli zase u předsedů. A tam se už všechno chystalo na opékání buřtíků, které máme tak rádi. Bohužel páníčkové naše choutky ignorovali a nedali nám ani kousek. Pak už jen cesta domů a dva dny spánku v pelíšku.

Textík:  Ciri
Foto: Radek 
15.2.2014 Čertovy Hlavy 

 

Textík:  
Foto: Lucka a Šárka 
1.2.2014 Louštín 

Kamarádi, píšu reportáž s malým zpožděním, protože jsem měl po výletě za trest zákaz počítače. Pro ty, kteří jste tam nebyli: Nebudu to dlouze rozmazávat, ale prostě jsme potkali skupinu myslivců zrovna ve chvíli, kdy jsem navětřil parádní stopu. Těch pánů v zeleném jsem si nevšimnul, ale oni mě asi jo, protože si pak zbytek skupiny od nich vyslechl pár ostřejších vět. Lenka s Šárkou se tomu vyhnuly, protože se vrhly na stopu za mnou. To jen tak na okraj. Podstatné je, že celkově se výlet skvěle vydařil. Promluvil jsem si o tom s ostatními, co se jim na výletě v okolí Louštína líbilo. Třeba Endy si pochvaloval počasí: „Vyhovuje mi, že lehce mrzne,“ svěřil se mi. Grétka a Olí byly nadšené účastí: „Milujeme, když se nás na výletě sejde hodně, je pak větší zábava,“ pochvalovaly si. „Zvlášť vy s Lysienem nezklamete,“ švitořila Grétka a já ji podezříval, že to vzhledem k té akci s myslivci myslí ironicky. „Taky oceňujeme, že když Martin řekl, že to bude deset kilometrů, víme, že je na něj spoleh,“ dodala krásná Grétka. „Aspoň většinou,“ vmísila se do hovoru Ella. „Dneska to perfektně vyšlo. Trasa akorát. Příjemná. Hezkou krajinou.“ Obrátil jsem se na Flopa, se kterým jsem měl předtím menší šarvátku o klacek. „Co se ti tu dneska nejvíc líbí, Flope?“ „Nejvíc asi jak tu všude krásně voní zvěř. Škoda, že mě s tebou nepustili do lesa. Jsi můj velký vzor, Enzo,“ odvětil Flop. Chápal jsem jeho zoufalství. Sám jsem druhou půlku výletu šel na vodítku a trochu mě to štvalo. Lysien si pochvaloval, že s námi na výlety začínají chodit už i lidi, kteří se narodili později než on: „Když s námi pochoduje třeba taková Ninka, vždycky jsem naměkko z toho, jak ten čas letí.“ Nakonec jsem se obrátil na vedoucí výletu Cirinku: „Nejlepší je přece to, že za chvíli budeme péct buřtyyyy,“ výskala radostně. Chudák, ještě netušila, že se s námi nikdo z lidí o svůj špekáček nepodělí. Ještě že jsem měl se Šárkou napůl svoji housku se šunkou. 

Textík:  
Foto: Martin 
18.1.2014 Posázavskou stezkou 

Tak mě paničky vytáhly z mého teplého pelíšku, teda, vůbec se mi nechtělo, venku počasí, že by ani čtyřnožce nevyhnal. No,tak vyrazíme, bahenní lázeň sem dlouho neměla. Cestou sem koukala z okna a humor mě přecházel čím dál víc, jely sme kamsi do ztracena, všude jen šedivo.

Ale jaké bylo milé překvapení, když sme zastavily a já viděla kámošku Cirinku za chvilku i další účastnice Olli a Grétku s páníky i malou paničkou. Páníci šli obhlédnout, kdy nám jede vláček a zatím se k nám přidal i předseda s Terrinkou. Vláčkem sme se dovezli do Černošic a tam na nás čekala ještě Kettynka, hurá, nakonec se nás sejde víc, než sem doufala.

Cesta pěkně utíkala, ani nebylo moc kopečků, jen jeden, ale tam na nás čekal tajemný cíl v podobě zříceného hradu. Panička s předsedou jej poctivě prozkoumali, udělali pěkné fotky, nakonec mám i jednu s Terrinkou, ale té se to moc nelíbilo, pořád vyplazovala na předsedu jazyk. Potkali sme stejně odolné psí kamarády, co vyrazily do toho nečasu, ale i kravičky, zajíčky a srnky. Zkrátka byl to výlet se vším všudy, jak má být. Jen buřtíky chyběly, tak snad příště. Díky za príma výlet, předsedo.

Díky za účast, kamarádi a zase příště, haf!

Textík: Ella
Foto: Radek  
5.1.2014 Tříkrálové Bloumání

Jak na Nový rok, tak po celý rok. A tak se ta nejsilnější prima sestava tradičně sešla v neděli v půl šesté před kostelíkem Svatého Vavřince. Šéfová Terrinka, kočky Grétka s Olí, Ellinka, Kira a Kettynka, Endy, Lysienek, Enzo a Flopík. Tradičně se zapalovali lampionky a obcházeli se krásné hradby Vyšehradu a kochalo se výhledem na Prahu. Jen Endy a jeho páníci museli smečku opustit předčasně, protože jediné, co pokazilo romatickou vycházku, byl déšť, který někoho, viď Pepo, prostě zaskočil:-) Na závěr musíme poděkovat Terrince a Mikýskovi a jejich partě za prima vedení výletnického klubu. Zdraví Lysienek a Enzo

Textík: Lysien a Enzo
Foto: Radek  
Články roku 2015
Články roku 2014
Články roku 2013
Články roku 2012
Články roku 2011
Články roku 2010
Články roku 2009
Články roku 2008
Články roku 2007