Beagle magazin
 
Vyčmuchané články
22.12.2012 Hvězda

 A je to tady. Opět se scházíme v oboře Hvězda. Poprvé to bylo již 20.11.2005. Sedm let a jeden měsíc na to se nás sešlo hojně. Na cukroví se nezapomnělo, každý přinesl kousek vánoční nálady a někdo nás obdaroval i dárečky. Sešli se s námi i ti, kteří s námi začínali, a delší dobu jsme je neviděli, ale seznámit se přišel i náš nový přírůstek Enzo. Banda čtyřnohých miláčků vzala oboru pěkně útokem a není snad nikdo, kdo by si nás nevšiml.

Všem kamarádům přejeme krásné vánoce, hodně bašty pod stromečkem a páníky, kteří nás, čtyřnohé, věrné, občas nenažrané, ale jinak roztomilé stvoření budou milovat.

Textík: Terrinka a Mikýsek
9.12.2012 Mikuláš

 "Mám vlastní vokno!". "Kdde tto zzasse jjsmme..". "Konečně gauč a polštáře!". "Jje tto ttaddy nneúttulnný, ssammý krrabbicce.." Poprvé jsme se se probudili v novém domečku a hned na výlet. Ráno čůranda ve sněhu, sotva se zajdeme ohřát a už nám Kačenka klepe na dveře a vyzvedává si kalendáře. Páníci si oblíknou zimní vrstvy a jde se na náves, kde už na nás čeká celá dnešní banda. Výlet je pohodový, protože jsme předešlý den fakt makali. Poznáváme místní krajinu, která se stává naším domovem. Aspoň nás je víc a zanecháme místňákům slušnou vizitku. Cestou potkáme spoustu nepřátelských konkurentů a najednou jdeme kolem vrat, kde ne nás nikdo neštěká, jen vrtí proutkem. No jasně, že je to bígl! Chvíli kouká, jestli nemá kudy proklouznout, že by šel s námi, ale jeho šance je malá, tak se jen pozdravíme a jdeme. Kolem hřiště, lesíkem (hle, Kettka to na chvíli vzala za nás a jala se prozkoumání lesa hlouběji), přes potůček, do kopečka, to už docházíme k vyhlídce do krajiny u Dubíka, společně se vyfotíme - to je samý do stínu, na sluníčko, kousek doleva, sednout, vstát,.. Štve mě to tak, že se natočím k foťáku zadkem a ptám se páníka, proč to tak trvá, ta jeho detailnost mě brzdí ve čmuchání. A jde se dále. Pomalu procházíme městem Jílové a konečně se zase dostáváme na polní cestu, která nás pomalu, ale jistě vede k domovu. Ještě pozvu výletníky na kafíčko, ale už je moc nevnímám, jsem v teple domova, tak se domůžu svého práva na gauči a spinkám. 

Děkuji všem za účast a za dárečky, které jste mi přinesli do nového domečku. Budu se na vás těšit ve Hvězdě, kterou završíme letošní výletění.

Vaše předsedkyně Terrinka (sekretář Miky to mačká do klávesnice, já mu to diktuji). 

Textík:  Terrinka a Mikýsek
24.11.2012 Loučeň

Konečně jsme přijeli do Loučně. Na parkovišti však není nikdo, jenom Avinka s páníkem stojí u silnice a někam volají. Zkoušíme druhý parkoviště, ale ani tam žádnej flekáč není. Vracíme se zpátky k tomu hlavnímu a akorát přijíždí Endy s Gypsy. Tak snad jsme správně  Zaparkujeme, přeparkovává Avinka a už jede i Kira s Ketty, a hned za nima Terinka s Mikýskem. Tak jsme tu dobře  Všichni vyskáčou z aut. To je zase radosti se po 14 dnech vidět. Hned si musíme všechno povědět, trochu si pohrát a poblbnout. Předseda zatím rozdává kalendáře. Tak hotovo, můžeme vyrazit. Zbývá jen Barča s Korálkou. Ale ty si nás kdyžtak určitě najdou u bludišť. Kupujeme si vstupenky, všichni jsme uvázáni na vodítko a můžeme vyrazit. I chudák Mikýsek musí na vodítko. To je otrava kámo, viď? Hned na začátku fotíme společnou fotku, co kdyby se nám někdo v nějakým tom bludišti ztratil  U druhýho bludiště nám Hanka ukazuje, jak moc rychle ho chce projít a předvádí pěknej skok. Hani, Hani, takhle toho zajíce nechytneš, ti to budeme muset někdy ukázat, jak se to dělá  U provazovýho bludiště se rozdělujeme na čtyři dvoučlenný družstva a trochu si zasoutěžíme. Tady se k nám přidávají i opozdilci Barča s Korálkou. Hlavní soutěž přichází u bludiště z dřevěných kůlů a se skluzavkou. Všichni se ho snažíme proběhnout co nejrychleji. Se skluzavkou je to někdy boj. Nám flekáčům se na ní někdy moc nechce, ale páníci si nedají říct a nutí nás. Jenom Terinka, to je teda frajerka, ta skluzavku sjíždí jako nic. Až na pár karambolů jsme to všichni přežili a nikdo se neztratil. Pořadí: 1. Ella, 2. Endy, 3. Gypsy. Pokračujeme v dobré náladě dál k provazové lávce mezi dvěma stromy. Ta se nám flekáčům vůbec nelíbí, ošklivě se houpe. Uděláme z donucení pár fotek. Jenom Terinka se opět předvede a po lávce se v klidu projde. Čeká nás poslední bludiště. Konečně pořádný, kde se dá bloudit  Chvilku bloudíme, celé si ho projdeme, vylezeme na lávky nad ním a pomalu se chystáme ze zámecké zahrady ven. Ještě vyhlásíme největšího výletníka za červenec až září – Endyho, a výsledky dnešního zápolení v bludišti. Na parkovišti se s námi loučí Endy, Gypsy a Avinka. Zbytek ještě pokračuje na krátkou procházku lesem. Mikýsek konečně může běžet na volno a užívá si to. Všude je spoustu listí, tak se v něm brodíme a blbneme. Míjíme nádhernou hájovnu. To by bylo bydlení, uprostřed lesa, taková zahrada, rybníčky, to by bylo super. Pak už jenom míjíme ohradu s koňmi a o kousek dál obrovskej dub. A za chvilku už jsme na parkovišti u aut. Loučíme se, nasedáme do aut a těšíme se na další výlet.

Textík:  Ella
11.11.2012 Klánovické beaglí klání

Klánovické beaglí klání
Neděle ráno a vstáváme brzy, nikdo mě nenutí, ať ještě chvilku spím. Co se děje? Hurá… chystá se raneček, jdeme na výlet. Netrpělivě jsem čekala u dveří, konečně vyrážíme, ale nejdeme k Endymu, je nemocný a tak jdeme na zastávku a jedeme autobusem. Tenhle autobus se mi líbí, má okno nízko a tak mohu pozorovat krajinu a vyhlížet kamarády. Vystupujeme, ale kamarádi nikde a ještě k tomu znovu nastupujeme do dalšího autobusu. To už jsem trochu nervózní a chci vystupovat na každé zastávce. Ještě, že jedou samí hodní cestující, hladí mě a uklidňují, že už budeme brzy vystupovat. Konečně vystupujeme, zaraženě se rozhlížím, no páni, taková smečka mě vítá, chybí jen pořadatelky Amy a Ashley. Už jsou tady a vyrážíme. To byla krása, brouzdali jsme spadaným listím po Klánovickém lese, někteří dostali důvěru a mohli se proběhnout a hlavně jsme si povídali a sdělovali zážitky za tu dlouhou dobu, co jsme se neviděli. Avinka vyprávěla o svých sedmi štěňátkách, co se jí narodila a dokonce jedno Elišu přivedla ukázat. Pak nás Kačka pozvala do kavárny Nová Beseda, kde pracuje. To byla teprve ta pravá nedělní pohoda. Dvounožci popíjeli kafíčko a čajíček, malí dvounožci zkoušeli houpačky a my flekáči jsme prozkoumávali zahrádku. Dokonce jsme si i zasoutěžili, kdo bude nejrychleji u svého páníka. No, jak se jedná o jídlo, jsem u něj rychle, takže jsem získala třetí místo, Ciri byla druhá a vítězkou se stala Ella. Ela byla vůbec ten den úspěšná. Stala se spolu s Endym výletníkem 3. čtvrtletí. Předseda ještě předal diplom a medaili Avince, která byla výletníkem 1. čtvrtletí. Ještě jednou všem gratuluji. Moc se nám nechtělo, ale museli jsme se pomalu vracet k autům. Kačka ještě udělala mini soutěž, kdo bude mít čest napsat článek, a rozjeli jsme se k domovům. Byla jsem moc ráda, když nám Kira nabídla odvoz, pozvali jsme její smečku za to na kafíčko a zatím co dvounožci popíjeli kafíčko a plánovali, kam vyrazíme příště na výlet, usnula jsem společně s Kirou v pelíšku. Tak vám ani nemohu sdělit, kam ten výlet naplánovali, ale já to vyčmuchám a příště vám to řeknu. Těší se Kettka

Textík:  Ketty
27.10.2012 Kounovské Tajemno

Kounovský adrenalin

Pořád to vypadalo, že na výlet pojedu jen já s páníkem a s Ellou. V pátek se přihlásil i Lysien, tak jsem měla velkou radost. Jenže počasí přes noc úplně obrátilo a Ella ráno napsala, že nepřijedou. No co teď? Přece nepojedeme sami. Tak jsme se nakonec s Lenkou a Lysienem dohodli, že tedy přijedou. Ikdyž se jim z prvu moc nechtělo. Ale když zjistili, že tady padá sníh a ne voda jako v Praze nakonec se rozhodli přijet. I díky ujištění páníka, že silnice tu jsou jen mokré. Jenže to jsme ještě netušili co nás čeká. Sněhu začalo přibývat a to i na silnicích a tak jsme si my i Lenka užili pěknej adrenalin na letních gumách. Nakonec jsme se v pořádku všichni dostali na výchozí místo. Pravda Lenka trošku bloudila a skončila na trochu jiném nádraží, ale nakonec našla to správné. Když Lysien přijel měla jsem velkou radost. Už jsem se bála, že půjdu sama. Vydali jsme se na cestu a začali stoupat lesem. Čím výš jsme stoupali tím víc bylo sněhu a taky další adrenalin, protože pod těžkým sněhem se v lese lámaly stromy. Byly jsme rádi když jsme se dostali na Zadní rovinu a pokračovali mezi poli. Tady to bylo jak na horách asi 10 cm sněhu a fujavice a sníh nám pěkně bušil do tváře. Přešli jsme přes pole a dostali se ke kamenným řadám. Krásné místo, jen přes ten sníh jsme těch kamenů moc neviděli. Pokračovali jsme dál po žluté, kolem ohrad s koňma až jsme dorazili ke kapličce. Tam bylo krásné místo na odpočinek a páník rozdělal oheň a pekly se buřtíky. To byla vůně i já jsem nakonec jeden dostala, ale Lysienovi moc nejely asi na ně není zvyklý. Od kapličky jsme vyrazili přes louku na silnici zpět k nádraží, ale občas jsme měli problém ji najít. Kolem nás projelo auto, které se pěkně klouzalo a nakonec jsme ho pomáhali vytáhnout z pangejtu. Když jsme dorazili zpět na nádraží zjistili jsme, že sněhu rapidně přibylo a že domů to nebude žádná sranda. Ale nakonec to dobře dopadlo a v pořádku jsme domů všichni dojeli.

Textík:  Ciri
14.10.2012 Toulky Severní Amerikou

Moji milí kamarádi, tak jsem si myslel, že Vás už neuvidím, protože mi slíbili výlet do Ameriky a Kanady. V neděli ráno jsem si zabalil svůj cestovní baťůžek , kde mám pamlsky, pláštěnky kvůli počasí, svačinu a vyrazil s paničkou ven. Bylo mi docela smutno, ani jsem se nestačil s Vámi rozloučit. Když jsem uviděl moji kamarádku Kettynku s Olčou, měl jsem velkou radost. Bezva, pojedeme spolu. Pak dorazilo auto se zbytkem rodiny a s mou sestrou Gypsynkou. Vyrazili jsme na cestu. Už jsem byl docela klidný, bylo nás docela hodně.Po velmi krátké jízdě vystupujeme v obci Mořina, kde nás začali vítat další kamarádi Cirda a Ella, super, vždyť ta Amerika není tak daleko, tak to by šlo. Po uvítacím ceremoniálu konstatujeme, že jsme už všichni a můžeme objevovat neznámé kraje. Žlutá značka nás vede k Velké Americe. (Ona je i Malá Amerika? ) Dovídám se, že opravdu je a že se nejedná o žádný kontinent, ale o lomy v okolí hradu Karlštejna. Sluníčko nám svítilo, listí se krásně barvilo, dokonce jsme dostali i důvěru a zaběhali jsme si na volno. V dáli jsme zahlédli věž hradu Karlštejna. Dále jsme navštívili Mexiko (dříve LOM politických vězňů) následovala Kanada a Malá Amerika. Zastavujeme se u Dubu sedmi bratří a dočítáme se, že se jedná o památný strom a že se zde scházeli místní loupežníci. Po modré se pomalu vracíme zpět do Mořiny , kde máme zaparkovaná auta. Zkoušíme se dostat do místní restaurace na malé občerstvení, jsme ovšem odmítnuti a tak se loučíme , nasedáme do aut a vracíme se k domovu. Děkuji smečce mé sestry Gypsynky, za pěkný výlet. 

Textík: Endy
28.-30.9.2012 Podzimní víkendovka - Jetřichovice

Víkendovka? Co to má být? Sice jsem tohle slovo již párkrát Zuzku i Ivu slyšela říkat, ale nevěnovala jsem tomu pozornost. Jenže teď jsem seděla u nich v autě a někam jsme jely a já vůbec neměla ponětí, kam. Jen se mě po cestě ptaly, jestli už se těším na kamarády. Že by to byl další flekatý sraz? Dlouho jsem na žádném nebyla..
Dojely jsme do kraje, kde jsou samé špičaté kopce. No, nevím, jestli se mi tu bude líbit. 
Ale hned po příjezdu na místo určení mě přivítaly kamarádky Ketty, Terrinka, Ella, Amy, Ashley a kámoš Mikýsek. Je pravda, že jsem byla zase trošku vyjevená, ale rychle jsem si na ně zvykla. 
Odpoledne byl krátký výlet na vafle, pivo, bramboráčky a podobné dobroty, které jsem měla samozřejmě zakázané. Achjo, to je psí život.. 
Večer pak byla nějaká noční bojovka, ale co bych chodila ven se nechat vystrašit, když můžu být pěkně v teple s ostatními.
Ale sobotní výlet stál rozhodně za to. Všem jsem vytřela zrak, že jsem zvládla tak dlouhý výlet bez řečí a ještě jsem Zuzce dávala zabrat. Předseda si vymyslel na cestu papírky s písmenkama, které se Zuzka snažila luštit a hrozně mě tím zdržovala při chůzi. Nicméně Puňta svítil víceméně celý den a žádný déšť nás nepřekvapil. Iva šla většinu cesty vzadu a říkala pak něco o kancelářské kryse a že na takový pohyb není zvyklá, ale ušla to také. 
Po výletě si páníčci dali na zahrádce nějaké jídlo a pití a my, chudáci, jsme na ně museli čekat. Večer jsem pak zalezla do Ivy postele a ani jsem nešla mezi ostatní. Stejně by se tam bavili a mě by to rušilo. Takhle jsem mohla krásně spát v peřinách.
V neděli bylo na chatičce rušno. Všichni běhali s taškama a dělali rámus s tou divnou věcí, která nechá zmizet naše chlupy z pohovky, koberce a tak.. 
Venku před chaloupkou se rozdaly dárečky a diplomy a jelo se.. domů? Ne, na další výlet! A překvapivě do skal! Ale to oproti té sobotě bylo jen takové šolíchání. Puňta nám zase dělal společnost a cesta rychle utekla. 
No, ale teď už opravdu domů za paničkou a páníčkem. Bylo to moc hezké a konečně chápu, co to znamená ta Víkendovka (báječný víkend s kamarády).
Těším se zase na další takové skvělé pobyty a výlety!
Pac a ucho, Kira


Jetřichovice 2012
V pátek se nás v 11.00 hodin u paní Hejdové v Jetřichovicích sešla jenom půlka z původně přihlášených, chřipka vykonala své. Ubytovali jsme se a pak jsme novým účastníkům ukázali krásné okolí a samozřejmě nesmělo chybět občerstvení ve známém kiosku. Část výpravy hryzalo černé svědomí po sladkých hodech tak pro uklidnění vystoupali na zříceninu hradu Falkenštejn, taková menší příprava na další dny. Večer si mužská část výpravy pořád něco šuškala a pak to bouchlo, ženská část půjde cestu odvahy bez nás „obranářů“. Zvládly to všechny i strašidla přežila, jenom jsme všichni nemohli dlouho do noci usnout. Ráno nás probudilo sluníčko a tak jsme radostně vyrazili na celodenní výlet. Výprava se rozdělila na dvě části. První, říkejme jí Alfa, ta vylezla na všechny vyhlídky, druhá, říkejme jí Beta, je vždy dole jistila. Tak tomu bylo i na Skalním hradě Šaunštejn, část Beta po dobrém obědě (svíčková se šesti a pivčo) zůstala dole, ale musím říct, že čas využila znamenitě a za pomoci hodných sousedů z chalupy vyluštila třetí šifru, ještě jednou jim děkuji a posílám pac a pusu. Nevím, zda to bylo dobrým obědem, sluníčkem nebo stářím, ale trasa nám tentokrát trvala déle a byla jsem strašně unavená, musela jsem dvounožce štěkotem povzbuzovat, ať ty palačinky, co jsme z nich ani kousek zmrzky nedostali, rychle do sebe naházejí a jdeme do pelíšků. Moc jsem obdivovala kamarádku Kiru, jak to zvládala v pohodě a ještě jednou se jí omlouvám, že jsem na ni v noci vyštěkla, měla jsem špatné sny z té noční bojovky. My flekáči jsme večer padli, ale nevěřili byste, jak ožili páníci, když si o nás mohli povídat až do půlnoci. V neděli jsme ještě navštívili chráněnou krajinnou oblast Labské pískovce – Tiské stěny – skalní město kde jsem si někdy připadala jako v pohádce a někdy jako kamzík. Domů jsme jeli všichni hrozně unavení, ale šťastní, že jsme to společně zvládli a prožili krásný víkend. Dík všem Kettka. 


A je to tady. Zase ten podezřelý pohyb páníků po bytě. Ale začínají být pomalu sehraní, panička připravuje proviant a páník nosí do červené krabice. Ještě pelíšek mi nezapomeň a granulky, haf! Určitě nás čeká něco velkolepého, to není jen tak, to já už poznám! Skáču do krabice a jedeme. Nejdřív trochu spím, musím načerpat sílu, kdoví, co na mě zas ti dva chystají. Po delší době to začíná být samá zatáčka to už sedím a pozoruji, kde bude má víkendová boudička. Sme na místě, štěkám, skáču, kde ste, kde ste, vyhlížím své flekaté kámoše a ouha nikde ani flek. Jsem zklamaná, příroda pěkná,tojo, ale když já se na tu smečku tak těšila! Ale netrvá to dlouho, jupíí, dojely další krabice a z ní skáčou kámoši. Pomalu se rozkoukávám a zjišťuji, že sme tu byli už loni, paráda, to budou zas ty super vyhlídky, co se páníkovi líbí a paničce moc né, ale nevadí, však to bude i tak príma. A taky, žejo. Ubytujeme se v boudičce a vyrážíme na obhlídku a hlavně svačinku. To bude nuda, zase se budou cpát jen dvounožci a my nic. Ale nakonec se z toho vyklube i kratší výlet do skal, super. Vracíme se zpátky a jídla se dočkají i někteří z nás. Hlavně jáá! A už můžu pěkně spinkat a nabírat sílu na další den. Páníci sice v průběhu večera ještě na chvilku zmizí, ale zůstala sem s tetou, tak sem v klídku, asi jdou někam blbnout v zimě a tmě do lesa, blázni! Hurá,vrátili se a já můžu v klidu spát. Ha, prospala jsem se až do rána, páník mě venčí, panička chystá, s ostatníma přihlížíme na blbnutí Mikýska a Ashley, naši nové nejmladší kámošky. Kdyby věděli, co je čeká, tak by šetřili sílu jako my z loňska zkušení. Vyrážíme na vejlet, je tak kráásně! Čuchám, kochám se přírodou i stopičkami. Jedna vyhlídka, druhá vyhlídka, pánici luští nějaké divné hlavolamy od předsedy, vůbec jim nic nerozumím a rozhodně se nebaví o jídle, to já poznám. Ťapeme dlouho, celý den, ale svítí nám sluníčko a je to super. Už se těším na večeři a pelíšek, nic jiného mě už vůbec nezajímá. Spinkám. A ráno otvírám ospalé oči a už zase balí, hrůza. Pořád se něco děje. Ještě společná fotka, dostala sem od předsedy a tety Páji tašku plnou dobrot, co nám prý posílá sponzor, tak ještě blejsknout a hurá na další vejlet. Bylo to príma, nikdo nefňukal a všichni sme to hrdě a s nadšením uťapali, však taky nemám kámoše žádná béčka. Díky bando, bylo mi s Váma zase moc fajn. Tak někdy příště na další víkendovce!
Haf, Ella.

Textík:  Všichni kousek
15.9.2012 Svatý ján

Tak tohle mne dlouho nepotkalo. Soukromý výlet se dvěma muži:-) V Srbsku na skromném nádraží jsme se sešli tři, já s Lysinekem, Tomáš s Ellčou a Martin s Cirinkou. Jelikož jsme nikoho dalšího nečekali, mohlo se vyrazit. Vláček nás dovezl do Berouna, kde jsme nastoupili naši vytyčenou trasu směr Svatý Ján a Bubovické vodopády. Jelikož má Martin okolí pěkně zmapované, vedli to kluci spolu. Sluníčko nám po celý den nevykouklo, což nám ale neubralo na náladě. Trasa byla příjemná, ač kopcovitá a my se těšili na krásný rozhled od kříže. Hned po pár metrech nám však Lysien připravil malé překvapení v podobě útěku do strmých kopců, kde jsme ho s Tomáš pár minut naháněli:-) díky za pomoc. Nutno napsat, že se jako správný bígl vrátil sám, naložil se do potoka a u prvního stánku s občerstvením pak zregeneroval. Takže díky kluci za pauzu na langoš, hermelín a párek. A výlet mohl pokračovat. Dole pod kopcem jsme na pejsky napojili a mohli začít šplhat. Nahoře jsme byli razdva a kochali se výhledem. Až na Tomáše, ten se držel v dostatečné vzdálenosti od okraje, ale byl statečný:-) Další trasa vedla na hornický skanzen a přes Bubovické vodopády, které jsou jistě krásnější, když je tam voda. A za chvíli jsme byli u aut a tam nám nezbylo nic, než se rozloučit. Ještě jedna poznámka. Martin ulovil skoro nepozorovaně nejméně dvě kešky. S pozdravem Lenka a Lysien

Textík:  Lysien
1.9.2012 Po Vlčí Stopě

Po Vlčí stopě

Název výletu po Vlčí stopě by mohl být lehce zavádějící...budeme stopovat vlka? Nééé, je to Vlčí s velkým V a tak je jasné, že jsme již po několikáté pozváni do Ohrobce k Vlčkovic smečce. Sraz byl jako vždy u cukránky Beruška, kam se někteří těšili na výborné kafíčko a housku s teplou sekanou :-). Pak už jsme jen přeparkovali auta k zahrádce a vyrazili na prochajdu. Byla nás docela pěkná smečka, dorazili- Amy s malou Ashley, Ella, Endy, Meggi, Terrinka s Mikýskem a místní Kačka, Bella a Honey. Cesta byla pohodová, hezkou přírodou, čtyřnozí dostali často důvěru a běhali na volno, jen sem tam jsme přeskakovali či jinými způsoby překonávali potok:-). Za odměnu, že jsme ani moc nefrfňali, jsme v cíli od Hanči ochutnali výborné ruské bonbonky, mňam. Zakončení výletu bylo opět tradiční a příjemné u ohýnku s buřtíkama...loučení emotivní. Mějte se všichni moc krásně, pa Petra  

Textík:  Petra
18.8.2012 Výprava na Emilovnu

Ráno krásně svítilo sluníčko a vše nasvědčovalo tomu, že sobota bude opět vydařená a také byla. Ráno nastoupila celá naše smečka do auta (3+3) a vyrazila směrem Karlova Ves. Název vesnice i kde se nachází, si budeme dobře pamatovat, protože jsme procestovali bližší i vzdálenější okolí, než jsme výše zmíněnou vísku našli. Dorazili jsme se zpožděním, ale hodní kamarádi na nás počkali a dokonce nás s úsměvem přivítali. No a mohli jsme vyrazit na výlet. Všichni se hned dali do hovoru, cesta byla pohodová, lemovaná ostružiním a tak se i přátelé sběru lesních plodů mohli dosytnosti vyřádit. Cesta ubíhala a už jsme byli u tří koulí. U místní pamětihodnosti jsme posvačili, udělali společné foto a pár dalších fotek. Pak jsme se mírně zkrácenou trasou vydali směrem k překrásné hájence Emilovně (to tedy někteří z nás ještě nevěděli, jaký je čeká krásný koutek světa). Byla to nádhera, posečené louky s voňavým senem, rybníček a klid – prostě nikde nikdo. Využili jsme možnost osvěžit se v rybníčku, někteří z nás dokonce dali několik temp (zvláště si to užila Kettka s Endíkem). Po zdárném osvěžení čtyřnožců Martin zvěčnil naší flekatou skupinku i s páníkama před hájenkou a šlapali jsme dál. Cesta byla lesem, takže nás ani slunečné počasí nijak zvlášť neunavilo. Po cestě jsme viděli stopy prasátek, ale naštěstí pro naše páníky jsme žádné nepotkali. Na konci trasy nás ještě čekal průchod Karlovou Vsí, kde jsme potkali nespočet psů a psíků (všichni byli tedy za plotem), včetně jednoho fešného bígla, který se hned chtěl přidat do našeho průvodu, a už jsme byli zpět u našich plechových kamarádů. Krásně jsme se prošli, cestou domů se čtyřnohá část smečky pospala v autě a už se na vás všechny těšíme na příštím výletě u nás. Půjdeme po stopách prvních Keltů, navštívíme oppidium Závist a kdo bude mít chuť, tak si může opéci poslední prázdninové buřtíky v našem lesíku. 
Bella, Honey & Kačka

Textík:   Bella, Honey & Kačka
4.8.2012 Toulky po Zakšíně

I když to měl být původně můj výlet, konal se ale beze mě. Páníčkové si naplánovali dovolenou a vybrali termín výletu už dopředu, prý to bude fajn – po hárání, ale příroda to zařídila jinak, a tak jsem bohužel nemohla jít na „svůj“ výlet. 
Bylo mi moc smutno, když přijeli Endy s Kettynkou a panička mě musela zavřít do chalupy, do pokoje. A co potom, když dorazila Ella a já je všechny sledovala, jen zamřížovaným oknem, jak dovádějí na mé zahradě. Se zpožděním dorazili i Barča a Korálka.
A tak se hned všichni vydali na výlet s páničkama, jen na mě nějak zapomněli. 
Ale cestu znám, už jsem jí šla několikrát, a tak si jen o ní můžu nechat zdát…
Tak výletníci šli chvíli lesem, chvíli polní cestou. Potkali koně na pastvině. Byli moc hodní, nechali se i pohladit. Potom šli nádhernou loukou, a poté je čekal zase les. Ale to ještě netušili, co je v tom lese čeká za prudké stoupání. Po jeho zdolání (vyfunění) se ocitli na Panenském hřebenu. Pokračovali dál po rovince, a pak hup na skály. Jaký to byl nádherný výhled. Vzniklo zde společné foto a mohlo se pokračovat dál. Potom šli chvíli zase do kopce lesem, až došli lesem ke křížku, pod kterým byla studánka. Někteří čtyřnožci se v ní rochnili, i já to tu mám ráda. Po osvěžení se šlo na vyhlídku, kde se posvačilo, a pak z kopce do kopce, jsme došli ke zřícenině Pustý Zámek. Po jeho zdolání (někteří jedinci to neměli jednoduché, mezi nimi i moje panička, která tu byla několikrát, ale jen pod zámkem) jsme měli nádherný výhled dolů do údolí, kde byla vidět i naše chalupa. Cestou z kopce potkávají páničkové moře mochomůrek, ale o žádnou jedlou houbu nezavadili. A tak šli dále lesem. Nedaleko od nich byl slyšet rachot ze silnice, ale jim to nevadilo, čekal je potok, kde si všichni moji kamarádi krásně zaplavali.
To už přicházejí do vesnice a pomalu se blíží ke mně. Ťapkají ohradou, která se mi taky moc líbí, když tam nejsou koně, pak v ní lítám jako neřízené torpédo.
Tak už je slyším, vzbudili mě včas, jinak bych ani nestihla páničkům rozestlat peřiny a trošku jim v pokoji uklidit. Po malém občerstvení děkují páničkové všem za účast, a všichni mé kamarádi bez rozloučení ode mě odjíždějí. Počasíčko bylo nádherné, snad se všem výletníkům „můj“ výlet líbil. Moc je mi smutno kamarádi a tak jen doufám, že další výlet se už uvidíme.
Moc pacek posílá všem Megginka.

Textík:  
21.7.2012 S Ellou na Žalý

Byla sobota a panička s páníkem zase začali balit obvyklý batoh, jako když jezdíme na výlet. Jen mi bylo divné, že tentokrát nejde malá panička a ani páníček. Nasedli jsme do auta a vydali se na cestu. Ta trvala až podivně krátkou dobu tak mi to pořád bylo nějaké divné. Ale hned jak jsem vystoupila, uviděla jsem svoje kamarády ze smečky a hned bylo jasno, co se bude dít. Počkali jsme ještě na poslední účastníky, kteří dorazili i s malými páníky a vydali jsme se na cestu do lesa. Cesta ubíhala celkem příjemně jen páníci pořád odbíhali někam do lesa hledat nějakou houby nebo co to bylo. Celkem se jim v košíkách množili a nakonec z toho byl pěkný úlovek. Cesta byla pohodová až ke krásnému rybníku. Tam odtud jsme vyrazili do pěkného kopce nahoru ke studánce. Cesta s kočárkem to byla hodně náročná a tak Tomáš vypomohl no a Pavel se s krosničkou taky pěkně pronesl. Studánku jsme si prohlédli, napili se dobré vody a pokračovali dál pohodovou cestou. Jenže pak se to všechno dost pokazilo. Přišel tmavý mrak a spustil se neskutečný liják. Snažili jsme se schovávat pod stromy, ale nebylo to moc platné, za chvíli jsme byli všichni psi i páníčci úplně promočení. Když ten největší déšť přešel, pokračovali jsme v cestě. Bohužel netrvalo to dlouho a další sprch byl tu. Když jsme došli na silnici, která vedla zpět k chatkám, většina se rozhodla nepokračovat v plánované trase, ale vrátit se zpět na chatu. Pokračovala jsem já s páníkama a Tomáš. Pěkně jsme se prošli až na Žalý, potom lesem na Bucek a zpět na chatu. Tam už byla připravená hranice dřeva a mě bylo jasné co se bude dít. Buřtíky! Tak ty mám moc ráda. Když se hranice nakonec podařila zapálit páníci se pustili do opékání buřtů. Bohužel na nás psi moc nemysleli a nechtěli se dělit. No, mě se nakonec podařilo několik kousků paní předsedové přece jen ukrást. Byly moc dobré. Když páníci dojedli tak se rozloučili a vyrazili jsme na cestu domů za našima prckama. Výlet byl moc krásný a moc se těším až se zase sejdeme na dalším.

Textík: Ciri
8.7.2012 Kokotská naučná stezka

 Kokotský okruh.

Tak jsem se konečně dostal k napsání článku . V neděli ráno jsem naložil jak svoji sestru Gipsi, tak svou kamarádku Kettynku a vyrazil na cestu, kterou vždy rád jedu, protože na konci je úžasná chalupa, kde můžu probíhat a běhat a nikomu nevadí, že se nepřezouvám a neutírám si tlapky. Jenže jsem se pak dověděl, že nic takového nebude a že se jde na výlet.
Chceme Vám ukázat, kde se někdy o víkendech s paničkou touláme. Jak jsem Vás všechny na místě uviděl měl jsem úžasnou radost, akorát ze smečky Cirdy jsem měl velké obavy. Ty mě asi nebudou mít moc rádi? Cesta nebyla tak jednoduchá jak se psalo v propozicích. No ještě, že nevzali kočárek. Jaké ale bylo moje nadšení, když přijely Bella, Hanah a Kačenka. Holky jak já se na Vás těšil. Po kontrole docházky jsme vyrazili vzhůru na okruh. Projevil jsem se jako správný vůdce a ujal se vedení. Kamarádi, velet tolika ženským to dá zabrat. Po dosažení vrcholového bodu se před námi objevila opravdu pohodová cesta a dokonce i s občerstvením, maliny, borůvky a lesní jahody. Účastnici se rozdělili na sběrače a konzumenty. Jenže velké horko mě hnalo dál k vodě. Bylo mi úplně jedno, že jsem celý od bahna dokonce jsem předvedl i pár temp. Někteří nám ukázali skoky do vody (Kettynka) . Cesta po osvěžení probíhala už v klidu. Seznámili jsme se proč se osada jmenovala Kokoty, přečetli si pověst o Čertovu kamenu, vyfotili jsme se na nejstarším smrku, napili se z pramene (říkají mu čuráček) . Volno na běhání jsme moc nedostali, stopičky zde jsou opravdu čerstvé a hojné, tak abychom se nezaběhli. Naši páničkové si nás raději nechali na vodítkách. Všichni pěkně šlapali jen já měl obavy z posledního výstupu. Bylo mi líto Martina a Marušky, kteří statečně nesli na zádech své potomky a ani moc neprotestovali. Hluboce před Vámi smekám. Po zdolání posledního výstupu jsem Vám sliboval občerstvení v místní hospůdce, ovšem jsem nevěděl, že místní hospodský nepočítal s tím, že v červenci bude teplo a že by lidé krom piva i rádi pili něco jiného. Po nouzově provedeném občerstvení jsme se rozjeli k domovu. Byl jsem docela slušně unavený a zjišťuji, že tolik ženských je na jednoho moc. Kamarádi štěkám kde jste. 

Textík: Endy
23.6.2012 Popovický kozlík

Dneska ráno jsem byl trošku zmatený, než jsem poznal co se děje.Hurá jedeme na výlet. A ještě k tomu se starými, dobrými flekatými kamarády.Tak dlouho jsme se neviděli že mi chvíli trvalo než jsem je všechny očuchal a pozdravil. Ale cestou krásnou přírodou na to bylo času dost. Šľi jsme lesem, loukami i polma a kupodivu nejen já a Mikýsek jsme běhali na volno ale i většina bíglů dostala důvěru.Došli jsme až do Popovic ke Kozlíkovi kde si páníci dali výborný obídek. Někteří to spláchli pivkem, jiní studenou malinovkou. Mi jsme zatím odpočívali a nabírali síli na zpáteční cestu. Ta vedla opět krásnou přírodou a navíc kolem rybníčků kde se dalo plavat. To bylo žúžo. Pak jsme ještě zdolali řepkové pole, kousek lesem, kde byl přjemný chládek a zpět k autům. Teda k autu jsem šel já s mojí paničkou, ostatní se ještě vydali k Terince na lehké občerstvení. Byl to nádherný den. Předsedo děkujeme.a s vámi všemi zase brzo nashledanou. Haf Montík.

Textík: Monty
9.6.2012 Veltrusy

,,Procházka" po Veltrusech a okolí.
Můj malý bíglí mozeček mě ujišťoval, že se bude konat bíglí výlet, když páníčkové začali balit všechny potřebné věci do báglů. Hurá, jede se! Ale po pár minutách jízdě v bílí plechovce, jsem se asi mýlila.
Vyskočila jsem z ní, ale kamarádi nikde. Tak jsem jen postávala na místě u hřbitova, kde to však znám.A pozorně jsem sledovala,jak místní Máňa (hasičský vůz)zalévá čerstvě zasázené stromky. Ale za chvíli už tu byl Endy s páníčkem. Jakou jsem měla radost, že je vidím! Za malou chvíli tu byla i Ella s páníčkama, potom i Kiri s paníčkama a nakonec i Amálka s paničkou.
No a tak jsme začli ťapkat. Stále jsem se nepřestávala divit. Tady to znám, tady to taky znám, tady chodím s páníkem, tady s páníčkama. A už je tu malá zastávka u pavilónu Přátelství. Někteří kámoši se namočili ve strouze, já o ní vím samozřejmě také, ale ještě nikdy jsem jí nevyzkoušela, br, br ..
Přes dřevěný můstek pokračujeme cestou, kamennou. Potkáváme jiného bíglího kámoše, který by šel jistě rád s náma, ale pospíchali asi někam s paničkou... Zastavujeme se u sochy, pózujeme, i já chvilku vydržím. Nejvíc to u ní, ale slušelo Endouškovi, no, je to frajer. Pár jedinců z dvounožců se odchází podívat do jeskyně opodál, tzv. Egyptského kabinetu.
A tak ťapkáme a ťapkáme, pokračujeme ve výletu. Přicházíme k bývalému mlýnu, kde se nachází domov důchodců. Protože je dům červený, tak se mu také říká u Červeného Mlýna, vysvětluje páníček. Po rovné aleji pokračujeme směrem k zámku. Někteří kámoši dostávají volnost a tak je louka hned naše. U zámku to znám, nedávno jsem tam prohnala pár pávů. Páníček se ani nestačil divit, co ve mě je, jak jsem byla šikovná ale vůbec mě nepochválil, vůbec nevím proč....
V zámecké restauraci páníčkové posvačili z donesených zásob. Rozloučila jsem se s Kirou, která výlet ukončila protože jí už moc a moc boleli pacinky. Pokračovali jsme přes starý železný most pod ťapkama řeka Vltava. Viděli jsme umělý vodní kanál, elektrárnu, ale šup, šup, už aby jsme byli na druhé straně v suchu. Šlapeme, ťapkáme, přicházíme k občerstvení, kde si můžu chvilku odpočinout, než se páníčkové osvěží. Pak pokračujeme cestou - necestou, které se prý říká Dvořákova stezka. Hned vedle ní je železniční tunel. Samozřejmě jel vlak, tak jsem se bála, už abych byla na konci té stezky. To jsem však nevěděla co mě čeká dál. Přicházíme pomalu ke Kralupům, kde se zrovna konají ,,Dny Kralup". Strašný randál, který vyhnal místní kačenky z vody na břeh a společně s nima jsme sledovali závody vodních člunů.Jen Endy chtěl mít svůj klid na sledování,tak je stále zaháněl zpět do vody. Ustála jsem to, aby ne, s kámošema jsem hrdinka. Přešli jsme rychle most a šlapeme po druhém břehu. Randál se pomalu ztrácí. Dostáváme volnost, ale únavou se mi už nechce ani běhat. Malá chvilka odpočinku, prý společné foto, za náma je vidět zámek Nelahozeves.
Šlapeme dál, cestou - necestou, lesem a pak chvíli po silničce, pak zase cestou přes les, tady to taky moc znám. Už mě moc bolí pacinky. Ještě jedno zastavení na foto - zámek Veltrusy. Ujdeme pár ťapek a vidíme daňky v oboře, někteří kámoši i v ní. Procházíme i místním areálem letního kina a to už pomalu ťapkáme z lesa ven a jsme u cíle na parkovišti.
Byl to super výlet, prý nenáročný ... Všichni se loučíme, děkujeme za krásné počasí, všem za statečnost, že se mnou do konce vydrželi, moc a moc se těším do té bílé plechovky i když to do pelíšku mám kousek. Doma šup do postele, kde jsem únavou padla a spala, až jsem zaspala i večerní krmení. Páníčkové mě museli vzbudit. Ještě, že mladší panička odjíždí na pár dní na školní výlet, to si postýlky náramně užiju!! Tak, zas příště, milý kamarádi, moc se těším, haf, haf, pac a pusu Vaše Meginka.

Textík: Meggi
26.5.2012 Příhrazské skály

Kiro, pojedeš dnes na výlet! Říkala mi panička, když mě probudila. Výlet a kam? Říkám si. Na to zazvonil dole zvonek a už jsme jely výtahem dolů. Tam na mě čekaly Zuzka s Ivou. No ne! Že bych jela na chatu? Tak jsem zvesela naskočila do auta a sedla k okýnku, abych se mohla koukat na cestu.
Ale kudy jedeme? Tuhle cestu neznám! 
Do toho mi Zuzka říkala, že jedeme někam do skal a potkám tam nové kamarády. No, uvidíme, co si to na mě vymyslely. 
Když jsme dojely na místo, Byli tam už nějací pejsci. Jeden flekáč jako já a pak bílý chundelatý Bišonek. Prý je to Endy a Gypsy. Ale já měla jiné starosti. Pořád mě vyrušovali cyklisti, do toho jsem ještě zahlédla chutné kachny, které ale prý byly na cizím pozemku a tam nesmím (říkala Zuzka).
No a pak to začalo. Jeden flekáč za druhým a ještě Retrívr, no a páníčci. Musím říct, že to jsem snad ještě neviděla. Měla jsem strach, protože tolik psů a lidí kolem sebe neznám, ale Zuzka i Iva se mě snažily pořád dostat mezi ně. „Ale já je neznám!“. Jako kdyby mě neposlouchaly.
Načež jsme všichni vyrazili na výlet. Ze začátku jsme, nevím proč, bloudili. Chodili sem a tam, kolem zuřivého páníčka se psem, který asi chtěl jít s námi, až jsme se otočili, vrátili na parkoviště a konečně šli směrem nahoru, do skal. 
Uff… Ta cesta nahoru ale byla náročná. Samé „schody“ z kamenů a kořenů a do toho jsem ještě musela stíhat očuchávat vzkazy a spoluvýletníky. Začínám si na ně zvykat, chovají se ke mně správňácky. Dobře si rozumím s Ketty, se kterou jsme se asi nejvíc zamotávaly vodítkama. Haf! 
Na skále bylo moc hezky. Už se těším, až uvidím společnou fotku.  
Pak jsme ťapali někam ke kiosku, kde jsme se my, výletníci, nasvačili, napojili a někdo si dal zmrzku. No a šlo se dál. Cestu v lese mám ráda. Nesvítí tam puňta a je celkem chládek. Ale pak mi tu pohodu překazily takové ošklivé strmé schody dolů, kam jsem opravdu nechtěla. Jenže jiné cesty nebylo, tak mě musel vzít páníček od Barči a Korálky do náruče a snést mě, jelikož můj strach byl silnější než přemlouvání Zuzky, která si myslela, že to sejdu. Blázen! Jenže druhý šok, další schody a delší! Co jsem komu udělala! Teď si mě vzal páníček od Terrinky, říkají mu předseda. Má bíglí hlava tomu sice nerozumí, ale něco mi říká, že to bude kápo naší smečky. Předtím jsem se ho bála, ale teď už je to lepší. Snad to do příště nezapomenu. 
Po tomto zážitku už jsem chtěla být co nejdřív u auta, tak jsem se snažila, co to šlo, ale Zuzka mě brzdila a říkala, že bychom taky měly počkat na ostatní a taky na Ivu, ať si jí trošku užiju. 
Když jsme dorazili k autům, šli jsme ještě do stánku na limču, kterou já moc nemusím, tak jsem si lehla, byla jsem OPRAVDU unavená. Jen jsem zaregistrovala, že nějaký pán nechal donést jakousi hnědou vodu v malých skleničkách a všichni z toho byli celí pryč. (Nechápu proč, čerstvá vodička je stejně nejlepší!)
No a hurá do auta a za paničkou a páníčkem. 
Výlet se mi moc líbil, příště ráda zase pojedu. Zuzka s Ivou také vypadaly nadšeně a v autě vzpomínaly a plánovaly, jak to příště udělat, abych mohla zase na procházku s kamarády.
Ťap a ucho, Kira!

Textík: Kira
12.5.2012 Za Pokladem

Za pokladem Čím začít? Snad tím, že na tenhle výlet jsme se dlouho a důkladně připravovali. Chtěli jsme vám ukázat, že u nás na jihu je taky krásně a hodně možností kam vyrazit na výlet. Dlouho jsme vybírali datum, trasu, program, aby se vám u nás líbilo. A pak to začalo, Bellinka začala hárat, místo vláčku převážel autobus a to nejhorší předpověď počasí sníh, déšť a mráz. V pátek večer bylo nádherně, seděli jsme u ohýnku a věřili, že počasí vydrží. Nevydrželo, ráno jsme otevřeli okno a nic nebylo vidět, černá mračna a proudy vody se valily z nebe. První se ozvali Archi a Lísa, asi nestihneme vlak, začalo nám být strašně smutno a do toho první radost Terrinčina smečka se blíží, vystoupili z auta a hned nám zvedli náladu básničkou - tak už žádné vytáčky, nakupte si špekáčky. Počasí hravě přepereme a Kettynky výlet si užijeme. Nikdy jsme to nevzdali ještě, i když byly ohlášeny deště. Nečas nezkazí výlet náš, když v batůžku pláštěnku máš. Hned za nimi dorazil Tergy a poslední Amálky, to bylo vítání, Bellinka pobíhala a hledala tu Meggi, slibovali jsme jí, že ta se s ní určitě bude honit a lumpačit, ale už nikdo nedorazil. Po malé poradě jsme rozhodli, určitě musíme najít poklad a pak se uvidí. Dojeli jsme do Borotína, jenže obě perfektně připravené mapy zůstaly doma na stole, nevzdávali jsme se a podle staré předsedovy mapy vyrazili, první pokus skončil v kopřivách, prý abychom byli zdraví, ale pak už jsme našli Starý zámek i poklad, ten samozřejmě našel předseda a vzorně se s námi rozdělil. Ještě jsme si prošli část naplánované i nenaplánované cesty. Procházka to byla příjemná, dokonce i přestalo pršet a v lese jsme si řádně provětrali plíce a dostali chuť na druhou část pokladu. Zbytek dne jsme si krásně užili na zahradě – grilovali dobroty, slavili narozky, běhali a hráli na honičku, ochutnali dort co upekli pejsek s kočičkou, pili kafíčko s vaječným koňakem a večer došlo i na opékání buřtíků – prostě jsme si užívali pohodové sobotní odpoledne. Někteří nechtěli ani odjet, protože se nám zamilovali (viď Tergy), někteří usnuli u ohýnku, ale všichni jsme byli spokojení, že „nečas nezkazil výlet náš“. No a ráno, když jsme vyprovázeli Terrinčinu smečku, byla obloha bez mráčku a sluníčko se na nás vesele smálo. 
Amálko a Verčo, v neděli byl výhled z vyhlídky na Monínec nádherný. Zkusím ještě jednou štěstí a uděláme druhou část výletu, abyste ho viděli. Dík za krásný den Kettka, Bellinka, Janča, Olča

Textík: Ketty
29.4.2012 Přes Chladnou stráň

Tak si tak krásně spím u páníčků v posteli, když tu zazvoní páníčkovi mobil. Co blázní, je neděle a ještě noc. Páníček s paničkou však vylézají z postele a hrnou se do kuchyně. Chvíli se tam motají a zas jdou zpátky do postele. nechají mě ještě nějaké tři hodinky spát a už zase mažou do kuchyně. Já jsem ale po sobotním teplém dni na chatě utahaná, takže se z postele ve svých šest hodin rozhodně nehrnu. Páníček se ke mě naštěstí po chvíli přidává, ale panička zůstává v kuchyni, což je dost divné, většinou je to totiž naopak. Zbystřím, protože to se určitě bude něco dít. A taky že ano, páník zase vstává a veze nějaký voňavý pekáč kamsi pryč a panička je i nadále v kuchyni. Než se pořádně dospím, je páníček zpět, panička vyleze z kuchyně a začíná balení věcí, takže se nejspíš někam pojede. Přemýšlím, jestli pojedu taky, ale když vidím, že páníček vyndavá bíglí tričko ze skříně, je mi úplně jasné, že bude flekatý výlet. Jupí. K mému překvapení, ale jedeme zase na chatu. Nechápu to. Kde je ten výlet a kde jsou ostatní kamarádi. Páníci se jen tak motají po chatě, občas kouknou na hodinky, pohodička, klídek. Najednou páník připne opasek s vodítkem, panička vezme kočár s malým páníkem, co ho nesmím olizovat, malá panička (tu olizovat můžu) jde po svých a jdem do mého oblíbeného lesa. Kousek po cestě a jsme na křižovatce, chvíli čekáme a už vidím kamarády. Megi, Grétka a Oli jsou tu první, společne s Terinkou, která ovšem překvapivě přijela po cestě, kde jak poznamenala panička, je cosi jako zákaz vjezdu. Ještě chvilka a jsou tu i Endy a Ketty. Celá skupina se po chvilce dělí na dvě party. My turisti se vydáváme na pěknou procházku lesem a dorost s doprovodem jde zpět do základního tábora.

Tady musím vyprávění rozdělit: Takhle jsme si užívali my turisti:
Vydali jsme se po modré rovnou do lesa a hned ze začátku to začalo kopečkem. To jsem si říkala, že to snad ne, vždyť jsem po včerejšku ještě tak unavená. Ale brzo jsem si zvykla a už to bylo fajn. Cestou vonělo spoustu zvířecích stopiček. Zvířat je tu spousta, už několikrát jsem je tu osobně potkala. Šplhali jsme dál do kopce, až jsme se konečně dostali nahoru. Tady jsme dali krátkou občerstvovací pauzu a poté vyrazili už pěkně po rovince dál na cestu. Tady jsem konečně dostala volno a mohla jsem se trošku proběhnout a několik málo šťastných jedinců se mohlo ke mě přidat. Cesta lesem přijemně utíkala, až jsme se dostali k rybníku. Několik kamarádů se s radostí vrhlo do vody a šlo si zaplavat. Tak to mě ani nehne, jak je tam víc vody jak po pupek, tak mě do ní nikdo nedostane. Když jsme se osvěžili, pokračovali jsme do základního tábora, teda k nám na chatu. Cestou jsme se ještě zastavili u lesní studánky, trošku se napili a za chvilku už jsme byli na louce před chatou. 

A takhle neturisti:
v klidu a pohodě jsme ve složení, já s Maruškou, Zuzka jistící Ninku na kole a Hanka tlačící kočár s Máťou, došli na chatu, zaujali pozici na pohodlném gaučíku ve stínu smrku (tedy až na Hanku, která si dobrovolně šla s Maruškou a Ninkou hrát na písek a po celou dobu stavěla statečně bábovičky, aby jí je holky mohly okamžitě zase bourat, a když zrovna nestavěla, tak krmila a uspávala Máťu - ještě jednou za vše díky). Daly jsme si kafíčko a buchtu, odpočívaly a klábosily. Prostě pohodička. Jenže netrvalo dlouho a už tu byla Cirinka a všichni ostatní psí i lidští kamarádi.
My pesani jsme na chatě dostali čerstvou vodu a páníčkové byli domácími (babi Věrou a dědou Jardou) občerstveni kávičkou a buchtami. Nechápu jen, proč si předseda míchal kafčo klacíkem - příště se polepšíme a dáme mu lžičku. Páníček mezitím připravil gril a buřty po chvíli začaly vonět. Po svačince (teda poté, co se nasvačili páníčkové a paničky, k nám čtyřnožcům se moc buřtíků nedostalo) jsme se všichni společně vyfotili, turisti i neturisti, a bylo rozhodnuto, že se jde dál. Opět se skupina rozdělila na dva tábory. Turisti pokračovali a neturisti (posíleni o Páju a Míšu) zůstali na chatě. Teda řeknu Vám, vůbec se mi, a myslím že i dalším kamarádům, nikam nechtělo. Taky jsem se páníčka snažila ukecat, aby jsme šli zpět, a stále jsem snažila zahnout zpátky. No nakonec jsem zjistila, že se nedá nic dělat a musím pokračovat v cestě. Courali jsme se lesní cestou, až jsme došli na pěknou louku, kde jsme se trošku proběhli. Byly tam naskládáné klády stromů, a tak se fotila poza všech flekáčů, ale na to jsme neměla nálada, a ikdyž mě paníček přemlouval, stejně jsem pózovat nezůstala. Cesta pokračovala dál, až jsme došli k hájovně, kde na nás za plotem začala nenávistně štěkat místní smečka psů. Statečně jsme ji ignorovali, ale tu slepičku, co tam byla venku, tu jsme si nemohla nechat ujít a trošku jsem ji prohnala. Paní z hájovny na nás sice něco hulákala, ale nějak jsem ji nevnímala. Za chvilku jsme byli zpět u aut a čekali jsme na zbytek skupiny, který se k nám blížil ze základního tábora. Za pár minut tu byli, tak jsme se společně rozloučili a potom každý vyrazil směr domov.

P.S. Když jsem přišla zpět na chatu, tak jsem ten buřtík přeci jen dostala. Mňam.

 

Textík: Ciri
14.4.2012 Předsunutá Bašta

Předsunutá Bašta
Ahoj výletníci. Dnes vyšla tlapka na mě a tak předkládám reportáž z dnešního fajn dubnového výletu. Vy, co jste byli – vzpomínejte, vy co jste nebyli – tiše záviďte.
Sraz byl v 10 hodin na parkovišti v Kozojedech. My s paničkou dorazily jako poslední a pozdě. Tímto se ještě jednou omlouvám a děkuji, že jste počkali. Hned jsem jí ale dala co proto. Jen co jsme vyrazili a já se s vámi všemi přivítala, rozeběhla jsem se za kočkou. Když jsem ale viděla, že strach má nejen panička, ale i ostatní dvojnozí, vrátila jsem se zpět, protože vystrašit jsem chtěla jen jí. Dostala jsem mňamku, jak jsem šikovná a pozdní příchod byl odpuštěn. 
Hned za vesnicí nás čekal pěkný výšlap. My pejsci byli nadšení, človíčci pěkně funěli. Nejvíc Cirinky smečka. Všichni páníčci Martina a Marušku obdivovali, za jejich roztomilé mluvící krosničky na zádech. I já dávám palec nahoru – nechtěla bych paničku tahat na zádech a mimochodem ani Martin nechtěl. 
Dál už cesta pokračovala bez větších výšlapů. Bylo krásné počasí – svítilo sluníčko a páníčci zbytečně táhli v batůžkách pláštěnky. Kdyby radši vzali víc kostiček a jídla… Ťapali jsme podél řeky, lesem, všude luční kvítí a my všichni byli spokojeni. Předseda vše samozřejmě fotil. 
Konečně jsme dorazili na zříceninu Krašov. Zde jsme měli prohlídku a proběhla i společná fotka. Opět na několikrát (club by měl asi předsedovi přispět na nějaké pořádné baterie do foťáku), pak svačina a odpočinek. Meggi se s Ciri (nedobrovolně) a pak i se mnou (aby se neřeklo) rozdělila o vodu. Hodná holka. Ella a Teri dostali diplom a medaili za největšího výletníka. Gratuluji! Na zřícenině si tedy celá jejich rodinka užívala chvíle slávy, fotila se a přijímala potlesk a gratulace. Jen doufám, že nezpychnou a bude s nimi stále stejná sranda.
Odpočatí jsme pokračovali dál. Cestou jsme viděli zajíce, kohouta a slepice, památný strom a Tergyho páníček dokonce hledal poklad. To musí být ale bohatá smečka. Hmm…že by ženich? 
Čekalo nás poslední pole před cílem. Tady jsme váleli sudy, štěkali na povel, zkoušeli odložení a měli piškot na čumáku. Jako vždy – nejlepší Meggi a Terrinka – šprtky… 
A jsme u aut. Sláva nazdar výletu, nezmokli jsme už jsme tu. Byli jsme naloženi do aut, předseda utrhl kus výfuku, aby byl na silnici za většího frajera a jelo se domu. 
Tak zase příště, Amálka
Textík:  Amálka
1.4.2012 Zabitá rokle

Co by tak výletníci mohli dělat 1.dubna? Mohli klidně oslavovat Den ptactva, mohli si dělat z někoho šprýmy, když byl apríl, mohli si prostě užívat volného dne doma. No to ne, oni nelenili a vydali se opékat buřtíky do Prokopského a Dalejského údolí. A vzali mne sebou. Protože bylo pěkné počasí , jen trošku profukovalo, sešlo se nás hojně. A převážně holky, to vám bylo...Přidaly se i Roxxy s Offi s Péťou, které bydlí nedaleko, dorazily i Grétka s Olí, které již znám, a ta Olí, to je kočka. Procházka začínala u Velké Ohrady a směřovala do údolí. Potkali jsme hasiče, jak cvičí na sutinách. Potkali jsme krasné potůčky a bažinky, což se mi velmi líbilo. Na koho jsem občas dělal ramena, byl ohař, kámoš Terezky. S tím jsem si to musel vyjasnit. Všichni byli vzorně připravení na opékačku, našli jsme odlehlé čisté ohniště a mohli si v klídku opéct mého prvního buřta, dostal jsem totiž kousek od Lenky. Všichni se spokojeně nadlábli a mohlo se sotěžit. V čem jsou bíglové nejlepší, řikal jsem si, jasně, v chytání žrádla, tam nemám moc šancí, ale stal se opak, já postoupil do dalších kol a vyhrál, chytili jsem od Lenky úplně nejdál piškot, to byli doma hrdí. V závěsu zůstala Offi a Olí. Poklidilo se ohniště a mohlo se pokračovat v příjemné procházce. Množství potoků lákalo k odpolední koupeli a oba s Terrýskem jsme si to u žívali. Nesmím zapomenout poděkovat Lysienkovi a výletníkům, že mne vytáhli na čerstvý vzduch. Tak zase někdy příště AHOJ Váš Max a někde je tu i Lysien
   
Textík:  Max, možná s Lysienem
16.-18.3.2012 Sněhoboj


Víkendovka aneb jak to vidí má bígl očka

Několik dní u nás padalo slovo víkendovka. Tohle slovo už jsem párkrát slyšela a vždycky to bylo spojené s nějakou super akcí pro nás psy. Přišlo další ráno, šla jsem s páníkem do našeho zámeckého parku na tradiční ranní procházku a poté přišla změna. Neodjel do firmy, jako je skoro pravidlem, ale začalo se cosi divného dít. Panička vytáhla velkou cestovní tašku a začala do ní skládat oblečení. Řekla jsem si asi prádlo do prádelny, ale byl to omyl. Ve chvíli, kdy jsem nuceně musela pod násilím opustit můj pelíšek, který zabalili taky do tašek. Tak jsem si vyhlásila poplach, teď už budu raději páníčky hlídat. Všechno se naskládalo do té bíle plechovky, já jsem z nechutí zabrala tradičně celé zadní sedadlo a někam se konečně jelo..
Páníček mi řekl, že se jede do Herlíkovic, kde budou probíhat bíglí soutěže. Tak konečně hurá! Po nějakém čase auto zastavilo a já vyskočila natěšená na moje kamarády. Ale nikde nikdo.. Jsme v Mladé Boleslavi, paníčkové říkají, jdeme se cournout a něco nakoupit. Po nějakém čase stráveném na zámkové dlažbě, jsme zasedli do naší plechovky a jedem dál. Další zastávkou páníček hlásí Jičín. Zase to samé. Poté pokračujeme dál. Najednou se auto zastavilo a já si říkám konečně už tu budou kamarádi. A zase nic, jde se na oběd. K mému překvapení nás psy do restaurace nechtějí, tak se musím vrátit do auta. Páníčkové oběd rychle zhltli, jako správný bígl, asi se o mě báli a byli za chvilku u mě. Jedem dál, páníček říkal, že máme spoustu času a tak znovu zastavuje. Konečně jsme v lese, kde můžu běhat. Je tu spousta sněhu a ve chvíli kdy páníček spadne do potoka je konec, řekne pár slov, kterým můj bíglí mozeček moc nerozumí a vracíme se opět do plechovky. Po relativně krátké chvilce se konečně ozve ,,Herlíkovice". Penzion U Kulíška jsme našli bleskově, už tam pobíhali kámošky Terinka a Ketynka. Jen co se vybalilo auto a trošku jsme se zabydleli přijela i Ella s Terim. Poté jsme vyrazili na průzkum Herlíkovic, kde to bylo ještě plné sněhu. K večeru jsme se vrátili do penzionu a začala pro nás bígli, nejhorší část víkendovky. Přijeli ostatní kámoši, Amálka, Lysien s Arčím a nakonec Barča a Korálka a my všichni psy jsme se tak nudiili v restauraci. Paníčci si to moc neuvědomovali, popíjeli, jakou si chmelovou vodu, horkou čokoládu, svařák, baštili a sledovali v televizi fotky ze všech akcí od založení našeho klubu. Pro nás psi to bylo strašný, moc jsme se na páníčky zlobili a mezi sebou jsme na sebe občas štěkali a občas vrčeli. A nemohli jsme se dočkat, až uslyšíme povel, jdeme spát.
Ale pak přišlo sobotní ráno. Sluníčko nás už po 6. hodině začalo tahat z postele ven. Šla jsem na ranní loužičku s Amálkou a přesto, že jsem si myslela, že je rozumnější než já, tak mi ukázala, jak jde jednoduše se proběhnout svou paničku v pyžamu po sjezdovce. Moc jsem jí fandila, ale panička po 20. min. vyhrála. A pak to nastalo. Nástup všech před penzionem a výšlap do hřebenů Krkonoš. Bylo nádherné počasí, po celý den nám svítilo sluníčko a všude byla spousta sněhu, kde nebyl sníh, byl asfalt, nebo mračna vody a bahna. Byl to nádherný den, kdy pro nás předseda vymyslel spoustu soutěžních disciplín. Když jsme se ještě za sluníčka vrátili na pokoje, tak jsme nejprve prošli sprchovou zónou a potom jsme všichni zalehli do peřin. Třeba já jsem spala 14 hodin a vůbec mi nevadilo, co páníčkové dělají v přízemí v restauraci.
V neděli ráno nás opět sluníčko vytáhlo z peřin. Proběhl klasický úklid, balení a všichni jsme společně nastoupili k vyhlášení sněhoboje. Výsledky byly velmi vyrovnané, přesto se mě a Elle povedlo sněhoboj vyhrát. Mám nad pelíškem už 12 medailí a skvělé zážitky. Poté jsme všichni vyrazili dobýt Žalý! Krátký výlet až na vrchol rozhledny a poté malebná cesta plná sněhu a sluníčka až na parkoviště. Tam jsme všichni náskákali do těch našich benzínových plechovek, rozloučila jsem se s kamarády a tak už se mi o tom může jenom zdát. 
Díky všem bíglům, jejich páníčkům a předsedovi za skvělé 3 dny v Krkonoších,děkuji Ellle a Lucce za skvělou týmovou hru a hurá na další víkendovku.

Meggi a její páníčkové.
   
Textík:  Meggi, Ella
4.3.2012 Klánovické čmuchání


Přišlo zase jedno víkendové ráno a páníci už jako obvykle připravovali můj oblíbený výletní batůžek, svačinku a já sem začínala tušit, že zas uvidím tu svou nejoblíbenější partu flekatých výletníků. Netrvalo dlouho a opravdu, vyrazili jsme na výlet. Moc sem se těšila i proto, že se mnou jel v té červené krabici, co má kola i můj nejlepší kámoš Terísek. Po chvilce už sem v dálce spatřila všechny mé kamarády Terrinku, Kettynku, Megginku, Avinku, Oli a Grétku,Endyho a nakonec dorazil i Arčík s Lysienkem. Okamžitě sem seštěkala paničku, jak to mám ve zvyku, ať mě kouká pustit a já se můžu přivítat. Všichni sme byli rádi, že se zase vidíme a čeká nás další, společné dobrodružství. A že to tedy bylo pořádné dobrodružství! Chodili sme stále sem a tam, a tam a sem, skoro to vypadalo, že se z nás stane Jeníček s Mařenkou a zabloudíme až k perníkové chaloupce, ale naštěstí se tak nestalo. Cestou sme potkali hezký rybníček, ale byla ještě zima, tak si ho užili jen ti nejchlupatější z nás Arčík s Terískem. Viděli sme toho spoustu třeba srdíčkovou lavičku, ta se páníkům tak líbila, že se alespoň část z nás musela zvěčnit. Potom předseda zavelel ke společné fotce a ta se nám nakonec mooc povedla! A aby sme ukázali, že se umíme fotit i bez páníčků, dělali sme různé modelkovské pózy i na dalších místech. Najednou se před námi otevřela velká louka a to už sme dostali všichni volnost a začlo se řádit. Soutěžili sme o nejušatější fotku a všem nám to na nich moc slušelo, děkujeme předsedo! A po pěkném proběhnutí honem do svých autíček a domů do pelíšků.
Tak zase někdy na viděnou, Ella a Teri

Klánovické čmuchání

Konečně je ráno a páníci vylejzají z pelíšku. Vůbec se jim teda nechce, musím je z tý postele vyhnat. „Halooo, vstávejte, dneska je můj výlet“, musím jim štěkat do ucha. Na tenhle výlet jsem se tak těšila, už od podzimu jsem s páníkem procházela Klánovický les a hledala ty nejlepší a nejvoňavější cestičky. Vždyt uvidíte, jaký to bude čmuchání. 

Snídaně, oblíct, páník je jako vždy brzda a vyrážíme. Hlavně, že to máme nejblíž a přijíždíme poslední. Všichni už na nás u rybníka čekají. Hned vybíhám, se všemi se vítám, všechny spočítám. Áaa, nejsme poslední, Archie s Lysienem ještě chybí. Máš štěstí páníku. 

Tak konečně doráží i Archie s Lysienem a můžeme vyrazit. Účast je hojná. „ Tak pojďte, jdeme čmuchat“  Bereme to po hrázi rybníka rovnou do lesa. Široká cesta se zužuje v menší pěšinu, ta ještě v menší a nakonec už jdeme mezi stromy. Ale nebojte, to tu známe. Přicházíme k lavičkám, jedna je tu bílá s červenými srdci. „Tak šup, páry, na focení“. 

Přeběhneme přes silnici a teď si užijeme trochu mokrý louky zakončený vodním příkopem. To je jak na Velký pardubický, jak páníci skáčou přes vodu. Nevím, proč vám to tak trvá, vždyť je to tak jednoduchý.

Pokračujeme dál po široký cestě, ale po chvilce zabočujeme opět na pěšinu a odtrhává se první část. Díky Grétko a Olí aspoň za částečnou účast. Příště ale pojďte celej výlet. 

Přicházíme k „odpočívadlu“. Stůl s lavicemi a houpačka. „Bíglové, pojďte, uděláme si bíglí fotku na stole, zlaťasové běžte se vyfotit na houpačku.“ Procházíme kolem dvou zamrzlých rybníků, uděláme společnou fotku a pokračujeme ke Klánovicím. U Klánovic se odpojuje Archie s Lysienem. To se teda dneska nějak rozpadáme  Míjíme golfové hřiště u Klánovic a přicházíme k hájovně. Koukáme na ovce, oni koukají na nás, občas si na ně někdo zaštěká. Před hájovnou potkáváme hnědýho labradora. Ten je z takový smečky bíglů vykulenej, ale je to kámoš a blbne s náma. Až ho panička nemůže odvést. 

Pokračujeme dál lesem. Na kraji lesa si nějaká rodinka rozdělala ohýnek a chystá se opékat buřty. Pár z nás to jde hned okouknou, Terísek se tam před nima válí v listí. Ale žádnýho buřta nedostaneme, tak pokračujeme dál. Konečně pořádná louka, můžeme se proběhnout. Paníčci nás všechny vypouští navolno a začíná honička. Ještě s náma předseda zkouší pár fotek při odložení a následném sprintu. Paníci si nás připínají na vodítka a jdeme k autům. Už teď se mi hlavou honí myšlenky, kam vás vezmu příště.

   
Textík:  
19.2.2012 Zimní stezka

Ahoj výletníci, 

Tak byla neděle pršelo, jako o žních a panička začala stresovat, že to nestihneme. Chtěla tam být jako první, nebo aspoň mezi prvními. Měli jsme vyzvednout další kamarády, tak jsme se zastavili u sousedů a Beník nastoupil, jako by nic. Cesta mi nic neříkala, tak jsem si myslela, že jedeme na nové místo výletu, ale skončili jsme u mé ničitelky lumpáren, která nám naložila ještě dva špice. Když jsme dojeli do mého oblíbeného Liběchova, tak jsem věděla, že bude sranda, protože můžeme být celou dobu na volno. Na parkovišti už byla nová členka Avinka a Cirda s páníkem, mimina nechal doma, že by se rozpustili v dešti:-D, ale to nevěděl, že by se nám kočárek hodil. Já teda taky ne, myslete si co ráčíte,ale já letět fakt nechtěla… . Zanedlouho dorazila Ella, Teri. No, na koho se asi čekalo? Na Ruby, Elie a holčičku Soptí, všichni jsme jim odpustili, potom co panička přiznala, že trochu podcenila severní Čechy a že by mohlo v horách sněžit. 
Vyrazili jsme parkem, běhalo se jedna radost, skákala jsem přes zamrzlý potok, jako laňka, užívali jsme si že jsme se dlouho neděli. Když jsme prošli Dobrou Vodou Tomáš začal spekulovat,, že bychom mohli sejít ze stezky, ale bylo mu to rozmluveno, že to bude zmrzlé. Došli jsme k lesu, 
Bíglice na volno si několikrát vystřihly průdký svah nahoru a po několikátém zavolání zase dolu, Ruby se chtěla asi koupat, nebo nevím proč koukala do díry v ledu jak teče voda v potoce. Na obzoru byla vesnice, malá přestávka, svačina. Všichni jsme dostali malý suchar, jen Ella s Terim měli utrum, panička zakázala. Po svačince jsme se škrábali do velmi strmého kopce. Jen co jsme ho vylezli, tak byl zase les a bahno, velké kaluže, že já v nich tak ráda lítám, udělali jsme společnou fotku a kráčeli dál. Byla rovinka, hezká cesta, sem tam obrovská kaluž, klid a pohoda. Teri dorážel na Elie a Soptu, ty mu ale jasně říkali, že je sice fešák, ale má málo fleků. A já se rozhodla, že se nudím a půjdu se podívat nahoru na skálu, jen jsem to nahoře úplně nezvládla, bylo to asi namrzlé, nebo jsem letěla jako pravý bígl, sama nevím. Letěla jsem dolu, jako namydlený blesk asi ze šesti, možná osmi metru rovnou na pacičky. Tři dobrý ale pod tou jednou byl pařez. Tak jsem cestou domu jen pozorovala střídavě z Petrova a páníčkova náručí jak ostatní běhají. Teda můžu říct, že mi to bylo uplně jedno. Panička měla veliký strach co se mnou je. Ty tři kilometry jsem se , ale pronesla . Zbytek cesty byl poklidný, jen se zdál poněkud dlouhý. U aut jsme se rozloučili, všichni mi popřáli, ať mi nic není a vyrazili k teplým a suchým pelíškům.

Moc děkujeme za pomoc, pochopení, ručník a tak vůbec Aminčiným páníčkům, Zuzce jako naší pečovatelce, Martinovi za popis události a Lucce s Tomem za účast. Mám zlomenou pacicčku, sádru a klid na lůžku, což mi vůbec problém nedělá. Bolí to pěkně, pláču kdykoliv se o mou levou přední opřu, ale jsem samý flek tak to zvládnu.
   
Textík:  Layla
4.2.2012 Pokličky

Mili vyletnici,

kdo dnes nedorazil na Kokorinsko o hodne prisel!
Kdyz jsem rano vybehla s panikem udelat louzicku, privitala nas Velka zima a krasne pocasi=z meho pohledu idealni podminky :-).
Zabalili jsme svacinu, horky cajik do termosek, mlsky a vyrazili.
Na parkovisti jsem se privitala s celou smeckou kamaradu, mela jsem velkou radost, ze je po dlouhe dobe vidim.
Vydali jsme se po prijemne lesni ceste, ktera se po kratke chvilce zmenila na schody do nebe.
Ctyrnozi kamaradi nemeli s takou drobnosti zadny problem, ale nekteri panici to tak nevideli.
"Narocny" vystup byl odmenen pohledem na poklicky a krasnym vyhledem do udoli, u nehoz jsme si udelali prvni spolecne foto.
Pote jsme pokracovali po hrebenu ke kamene Zabe a Hlave, kde jsme udelali dalsi skupinove foto a touzebne ocekavanou (mnou urcite) svacinovou pauzu.
Cesta nas vedla dal ke Svedskemu valu, kde si panici zahrali na obrance valu (hlasujte o nej rytire).
Pokracovali jsme uz jen po "rovine" a "z kopce" az k Bludisti, kde byla skutecna legrace, ale take se ukazalo prislis velkou prekazkou pro citlivejsi povahy.
Tak jsme se rozdelili do dvou smecek a pokracovali v sestupu do udoli.
Po ceste zpet k autum jsme si udelali jeste odbocku a vyzvedli druhou smecku, ktera kempovala u Chaty Vino.
V kompletnim poctu jsme pak mohli dokoncit nas vylet.
Slunicko krasne svitilo, prosli jsme mokrady (kde se muj panik nekolikrat, neuspesne, pokusil proborit ledem), kolem krasnych chaloupek a pak uz za zatackou bylo nase auticko.
Musim se priznat ze ke konci me uz studily tlapky, takze jsem se nechala trochu poponest ;-)

Moc se tesim na dalsi dobrodruzstvi.
Haf a Stek

Textík: Gypsy
22.1.2012 Křivoklát
Výlet na Křivoklát očima Mimi

Škrábnu pár vět z prvního výletování. Pane jo! Taková smečka na mě čekala na nádraží ve Zbečně. Byl to opravdový šok. Ocas mezi nohy a tisknutí se k páníčkům, což obvykle nedělám.
Zvědavá jsem byla, to jo, ale jak jsem se styděla! Vlakem jsme dojeli na středověký hrad Křivoklát a já se postupně začala seznamovat s flekatými kamarády: Terrinkou, Amálkou, Lysienkem, Endym, bylo jich tolik! Snad mě kamarádi omluví, když si nevzpomenu na všechna jména. Ještě s námi byli Archie a Teri, ale ti nám nejsou vůbec podobní!
Trochu jsme si čmuchli po nádvoří hradu a pak se vydali na procházku lesem směrem do Zbečna. To Vám bylo takové dobrodružství! Páníčci to riskli a vypustili mě do divoké přírody! Pár ostatních kamarádů bylo taky vypuštěno, ale to mě nijak nezajímalo. Já chtěla být první kdekoliv! Po chvilce se ke mě přidala Amálka, s tou byla velká sranda. Běhaly jsme rychleji, než ostatní a prozkoumávaly okolí. Amálka je ale poslušnější, než já a normálně vám chodila na zavolání za paničkou. Reaguje na jméno a vůbec nevidí srandu v předstírání, že neslyší!
Cestou jsme se zastavili na sváču, ale to už jsem byla zpátky na vodítku. Škoda, příště zkusím něco zajímavějšího, než umazat kolemjdoucím turistům kalhoty.
Kolik jsme ušli vám asi nepovím. Kolem osmi kilometrů? Mě to ale bylo ukradené. Já na vodítku tahala, co jsem mohla. První, první, první!
Kousek před Zbečnem jsme narazili na rozlitou Berounku. Modlila jsem se, ať nemusím plavat, protože to mě fakt moc neba. Nakonec jsme ale přešli sic zablácenou, ale relativně suchou tlapkou.
Zastavili jsme se u místa, na kterém zemřel kníže Břetislav II. a předseda Radek udělil čestnou medajli Endymu pro největšího výletníka třetího čtvrtetí 2011. Čuchla jsem si taky k Hamousovu statku a ke kostelu svatého Martina.
Řeknu Vám, byla jsem celkem hotová. Nedivte se, byl to první výlet a spousta nových zážitků. Celý zbytek dne jsem věnovala spánku a zdálo se mi o všech flekatých výletnících. Byla s nimi sranda a těším se na další výlet.
Tlapku a čumák, Mimi

Textík:  Mimi
7.1.2012 Tříkrálové Bloumání
Drazí výletníci, 

jak jsme tak spolu letos opět obcházeli Vyšehrad po jeho hradbách, cítil jsem (možná i pro to, že jsem poprvé v historii Tříkrálového bloumání nebyl zmrzlý na kost...), jak na mne dýchla historie. Pokud si myslíte, že slavná historie toho místa, velikánů, kteří jsou zde pochovaní a všech piknikujících teenagerů, co jich tam kdy pilo... tak ta NE. Možná to bylo tím, že trochu pršelo. Sychravé počasí nostalgii tohoto typu nesvědčí. Dýchla na mne léta (teda zimy), kdy tam spolu vždy zkraje nového roku chodíme. Poprvé mi to kolečko s lampiónem v ruce dávalo v celé své kráse smysl. Jasně, vždycky bylo hezké se tam jít projít a poprvé v roce potkat přátele... Tentokrát jsem ale zřetelně pocítil vznik TRADICE. Sešli jsme se dnes s Terrinkou, Tergym, Meggi, Terdou, Lysienem, Ellou, Ketty a dalšími, abychom s otevřenou náručí a s lampiónem v tlapě přivítali rok 2012. Páníčkové, buďte v něm na nás i na sebe hodní, jezděte na výlety s clubem i bez něj a mějte se rádi. To bude pro další šťastný rok docela stačit.

PS: Komu dnes zhasnul více než jednou lampión, bude mít v roce 2012 neobvykle mnoho lásky. 

Pac a hubu Archi
Textík:  Archie
Články roku 2015
Články roku 2014
Články roku 2013
Články roku 2012
Články roku 2011
Články roku 2010
Články roku 2009
Články roku 2008
Články roku 2007